Nacházíme se na jihu Perú ve městě Arequipa. Právě jsme se vrátili z výletu do kaňonu Colca. Fascinují nás nedaleké sopky El Misti (5822 m) a Chachani (6075 m). Po prostudování průvodce jsme se rozhodli, že se pokusíme zdolat vyšší z nich. Není potřeba žádné speciální vybavení, pouze bude rozhodující to, jak se naše těla dokáží adaptovat na výšku. Po zkušenosti z Nepálu máme opravdu respekt. Pokud se nám to povede, půjde bezpochyby o zlatý hřeb naší svatební cesty…
Ráno po 8 nás džíp vyzvedává na hotelu, jedeme do cestovky, kde potkáváme další spolucestující. Někteří si půjčují komplet výbavu, my pouze rukavice a chtěli jsme mačky, ale ty prý teď nejsou k výstupu potřeba. Po sněhu se má jít jen kousek pod vrcholem a navíc ne do prudkého kopce. Jedou dva džípy, 2 průvodci a celkem 9 turistů. Někteří nevypadají úplně sportovně, tak uvidíme. Cesta je dost rozbitá, přesně pro džíp, ve kterém asi 3 hodiny šplháme do výchozího bodu do sedla ve výšce 4900 m. Odtud se všemi věcmi jdeme asi 1,5 hodiny nenáročnou cestou do místa ve výšce 5180 m, kde budujeme basecamp – stavíme stany.
Překonáváme tedy náš rekord ve výšce spaní ve stanu (dosud byl rekord 4620 m u laguny Culicocha na treku v červenci taktéž v Peru). Výšku zpočátku trochu cítíme, ale pro jistotu vycházíme asi o 90 metrů výše na vycházku a pak je to lepší. Je pěkné počasí, jasno a moc nefouká. Když ale zapadne slunce za hory, je dost fryšno… Průvodci Adriano a Jesus (všimněte si té posloupnosti, průvodce Colca kaňonem byl Anjelo) nám vaří karbanátek s rýží, salátem a na závěr polévku na zahřátí. Pak jdeme hned spát. Náš režim je dost posunutý, v 18:00 spát a v 1:30 budíček a snídaně (čaj z koky, chleba s marmeládou a sýrem), u které venku dost mrzneme. Není tu totiž žádný centrální jídelní stan, pouze osobní stany na spaní a průvodci nám vaří v předsíňce svého stanu (btw jejich stany jsou hodně punkové). Přému ráno trochu bolí hlava a bere si Paralen, mě v noci byla trochu zima na nohy. Obecně se v takové výšce špatně spí, srdce jede na plné obrátky, navíc člověk chodí více na záchod, takže jsme museli v noci ze stanu ven do zimy.
Ve 2:30 se už dost zmrzlí vydáváme s čelovkami a hodně nabalení vstříc vrcholu Chachani (6075 m). Prostě slepě jdeme pomalou chůzí nalehko s batohem s vodou a sladkostmi (my si chytře předem navařili 2,5 litru čaje z koky) za guidem do kopce. Guide Adriano je zkušený horský vůdce se speciální licencí, a tak moc dobře ví, jaké nasadit tempo. Vidíme pouze prašnou cestičku, všude tma, jdeme serpentinami.
Brzy od startu je nás už jen 6 turistů, tři to s druhým průvodcem otočili, asi jim bylo špatně z výšky (nedostatku kyslíku). Jde se celkem dobře, děláme hodně krátké pauzy na pití. Nepříjemné je, že je fakt hrozná zima, zamrzá nám dokonce pití v batohu, Přémovi mrznou prsty na nohou i rukou, mě jen ty na rukou (mám tlusté merino ponožky, které se tu osvědčují). Nakonec celou cestu jdu s rukama v rukavicích v kapsách a je lépe – to dokládá technickou nenáročnost cesty. Naštěstí moc nefouká.
Brzy překonáváme oba své dosavadní výškové rekordy. Kolem 5:20 se začíná pomalu rozednívat, brzy vypínáme čelovky. Mně se jde dobře, výšku skoro necítím, Přéma už má ke konci krizi (a vidíme, že není ve skupině sám). Střídáme si jeden batoh, a tak ho na vrchol raději beru já, když se cítím lépe. Pod vrcholem se jde opravdu kousek po rovině po sněhu.
Hurá! V 6:30 jsme po 4 hodinách cesty na vrcholu! Neskutečné! Výhledy na všechny strany i na nedaleký vulkán El Misti jsou ohromující! Stále moc nefouká a svítí ranní slunce. Fotíme se u kříže, který označuje vrchol Chachani. Je to fakt euforie být nejvýše v životě v 6075 metrech! Splněný sen! Neobvyklé je, že do této výšky se dá poměrně snadno dostat pěšky bez speciálního vybavení – to je možné jenom tady a proto jsme to zkusili a nakonec (i přes velký respekt a trochu i strach z nadmořské výšky) uspěli.
Na vrcholu jsme asi 20 minut a následuje sestup jinou cestou a přímo dolů do kempu. Je to sranda kloužeme se prašným štěrkem místy jako na lyžích a dole jsme za hodinku! Je to tedy docela náročné takto sklouzat 900 metrů, ale zábavné. Chvíli relax a pak balíme stany a jdeme hodinku zpět do výchozího sedla, kde nás nabírá džíp a jedeme zas 3 hodiny tou děsnou stezkou do Arequipy. Jsme dost zničení. Ale opravdu to stálo za to, to nejlepší na závěr naší svatební cesty!
Rozhodli jsme se zůstat ještě poslední noc v Arequipě, do nočního autobusu se nám teď ani trochu nechce. Zítra se vydáme na sever pomalu zpět do Limy.
Předchozí článek: Arequipa a Colca kaňon v jižním Perú
Následující článek: Oáza Huacachina a Islas Ballestas
fotogalerie z cesty ZDE
Video:
Efka_on_the_move 