Nepálské výročí 3. část: Adrenalin pod Everestem

Po mnohých komplikacích v průběhu celého horského putování jsme se dostali do vesnice Lobuche, ležící ve výšce 4940 m. Čeká nás posledních pár dní na treku, z nichž hned ten příští by mohl být zakončen výstupem na vyhlídku Kala Patthar, odkud vypadá Mount Everest (8850 m) velice blízko. Naše čtyřčlenná skupina ale stále bojuje se zdravotními problémy Přemka a Filipa. Nocujeme v Lobuche a ráno se rozhodujeme, co dál…

Předchozí článek: Nepálské výročí 2. část: Z Lukly až pod Everest

 „Loučící kámen“ nad ledovcem Khumbu

Do rána dramatická změna ve zdravotním stavu Filipa nenastává, snad už jen nemá horečku, přes silnou rýmu ale skoro nemůže dýchat, a Přemek je stále slabý. Po snídani je ale jasno – jdeme všichni společně dál, uvidíme, jak se vše vyvine po cestě. Už od začátku je to ale, popravdě řečeno, vcelku tragédie. Filip chytá druhou mízu, a i přes neutuchající rýmu a kašel do toho dobře šlape, o to hůře je na tom ale Přemek. Mástr je nabitý energií a odlehčuje Přémův batoh tak, až je skoro prázdný, ale Přémovi to vlastně vůbec neulevuje a tempo má stále stejně pomalé, dech a tlukot srdce stejně zrychlený. Do Lobuche Passu, posledního sedla, se škrábe snad už jen silou vůle. Filipovi při výstupu do tohoto strmého kopce také jaksi dochází síly a nemůže přes rýmu dýchat a Mástr nakonec vynáší jeho batoh. Naše skupina se sice vyškrábe do sedla ve výšce 5150 m a má možnost kochat se nádherným ledovcem Khumbu, na jehož začátku leží slavný Everest Base Camp, ale jinak se bohužel nachází v hluboké krizi. Jdeme už jen chvíli k obrovskému balvanu s výhledem na Base Camp, ale nikoliv na Everest, když se pro nás tento kámen stává „loučícím kamenem“ a my se rozdělujeme. Filip a Přemek jdou zpět do Lobuche.

Už do teď nám výstup trval mnohem déle, než všem ostatním, ale i tak se přes časovou tíseň pokusíme s Mástrem na vyhlídku Kala Patthar dostat a vrátit se ještě ten samý den zpět do Lobuche, kde na nás budou kluci ve stejné lodži, kde jsme spali, čekat. Když ne všichni, tak alespoň část naší skupiny. Myslím, že rozhodnutí bylo správné, my s Mástrem máme ještě hodně sil jít dál.

Everest na dosah

Teď už jen ve dvou pokračujeme svižně dál, jsme dost překvapení, jak dlouhá cesta to ještě do Gorak Shepu je. Necháváme batohy v restauraci, bereme vodu, foťák, sušenky a pádíme do kopce k vyhlídce Kala Patthar. Po cestě nahoru se nám konečně ukazuje vrchol Mount Everestu a zdá se opravdu blízko, žene nás to vpřed, nikde v okolí ani mrak, Everest má pouze svůj typický závoj. Vypadá to, že azuro vydrží. Na vyhlídku se běžně chodí brzy ráno sledovat východ slunce, takže my teď, když jsou dvě hodiny odpoledne, potkáváme všehovšudy asi tři další blázny. Jsme opravdu hodně vysoko, takže jdeme pomalu a systematicky, příznaky výšky na sobě ale nepozorujeme.

Asi ve 14:30 přicházíme do cíle na vyhlídku Kala Patthar ověšenou stovkami buddhistických vlaječek a jsme tu úplně sami. Je to neskutečně nádherný pocit, ani nám nepřipadá, že jsme ve výšce 5550 m, vlastně si říkáme, jak snadno jsme se až sem dostali po svých a bez jakékoliv speciální výbavy. Jsme výše než celá Evropa, nepředstavitelné ale je, že ten velikán před námi měří ještě přes 3000 metrů víc! Myslíme na Přemka a Filipa a mrzí nás, že tu nemůžou být s námi, jsme ale zároveň rádi, že situaci včas vyhodnotili a otočili to dříve, než vznikly vážnější problémy. Snažíme se to tady navzdory tomu, že cesta sem nebyla vůbec jednoduchá a že nejsme všichni, pořádně užít. Mástr dělá kliky, říkám si, kde se v něm ta energie bere, je to rozdíl oproti prvním dnům, kdy bojoval s nachlazením. Skvěle jsme to zvládli, alespoň v rámci možností, říkám si v duchu. Vychutnávám si vrcholovou Jesenku, bohužel sama, bez svého tehdy snoubence, dnes již manžela. Máme opravdu štěstí na počasí, takto odpoledne se do hor většinou stahují mraky, dnes je obloha jako vymalovaná, vzduch je v takové výšce chladný, ale ne nijak nesnesitelně, a vůbec nefouká. Odmítáme cigaretu od šerpy a jeho klienta, kteří jsou jedinými osobami, které s námi na chvíli sdílejí prostor vyhlídky. Po asi dvaceti minutách sestupujeme zpět do Gorak Shepu a odsud dál dolů směrem do Lobuche. Je to nesmírně náročný den, naše dnešní etapa se tradičně chodí dny dva. Po cestě mi už nohy přestávají sloužit, nemám už žádnou sušenku, takže dost trpím, je to dlouhé. Mástr mě svými vtípky ale drží nad vodou a také mě drží nad vodou představa, že se zase všichni potkáme a budeme společně několik dní sestupovat zpět do Lukly.

Zlomový den

Do naší lodže v Lobuche se vracíme úplně fyzicky vyčerpaní. Já už dokonce i hekám, to se jen tak nestává. Když vkročíme do společenské místnosti, hned se na nás upřou zraky všech přítomných, ale ani Filip, ani Přemek mezi nimi nejsou. Blikne mi hlavou, že asi leží na pokojích. V tu ránu se k nám přiřítí anglicky mluvící pán a ta rázná Nepálka, kterou už známe z předchozího dne, která nám předává papír se vzkazem. Polévá mě horko, do toho ten pán opakuje, že Přemek vypadal dobře, že bude v pořádku. Jdou na mě mdloby, podlamují se mi nohy. Nedokážu se soustředit, ale Filip napsal vzkaz jasně. Přemek má výškovou nemoc, odletěli helikoptérou do Káthmándú do nemocnice. Jeho vzkaz končí slovy: „Neboj se, neumře!“.

Vidím to jako dnes, totální fyzické vyždímání v mžiku střídá bezmoc, slzy a stres. Anglicky hovořící člověk je lékař jiné skupiny, který Přému viděl, když přišli zpět do Lobuche. Cestou dolů se mu prý začala motat hlava i nohy, nějaký Nepálec mu musel vzít batoh a on potom sotva došel. I když se prý necítil až tak hrozně, když tenhle doktor viděl jeho fialové rty, rozhodl se ho vyšetřit a změřit mu kyslík v krvi. Hodnota byla alarmující – pouze 65 %. Vyhodnocení bylo, že bude nejlepší, když ho transportují do Káthmándú, mohlo to být prý lepší už o vesnici níže, ale vzhledem k tomu, že před několika dny na treku zemřela žena na výškovou nemoc, bude lepší, když poletí. A Filip letěl jako doprovod, protože já jsem byla někde na Kala Patthar a kochala se Everestem. Následovala akce přivolání helikoptéry, akční Nepálka to přes pojišťovnu prý hbitě zařídila, asi byla na podobné situace zvyklá, a helikoptéra tu za 30 minut byla. Máme vlastně hrozné štěstí, že jdeme snad nejznámější trek světa a helikoptéry tu brázdí údolí jedna za druhou, také jsme mohli být v jiné zemi v úplně odlehlé oblasti, kde by se nikdo pomoci nedovolal.

Uklidňuje mě doktor, Mástr i ta Nepálka. Začínám jim věřit, že vše bude dobré a Přéma bude zase brzy fit, ale kdo mi dá skutečnou jistotu? Tady v pustině bez telefonního signálu asi nikdo. Brzy přijímám za svůj fakt, že se udělalo to nejlepší, co se dalo, a že pro Přému i Filipa to bylo nakonec ideální a jediné možné řešení. V životě jsem dosud nezažila větší fyzické a psychické vyčerpání, jako tento den – 9. 4. 2015 – a v životě jsem nezažila takové štěstí a smutek v jednom dni jako tento den. Nezbývá, než doufat, že to bude dobré, samozřejmě vím, že horská nemoc je zrádná a smrtelná. Naštěstí je únava nakonec silnější a tu noc alespoň trochu spím.

Sestup plný překvapení

Sestup nám jde s Mástrem docela rychle, asi je to tím, že se už těšíme za klukama do Káthmándú, není ale nutné spěchat, den odletu máme od začátku daný. Máme jen obavu, abychom po počátečních problémech s letem do hor odletěli z té zpropadené Lukly zpět. Když při sestupu v Dughla Passu opět vidím pomníček amerického horolezce Scotta Fischera, který zahynul 1996 při komerční expedici na Mount Everest, je mi na nic. Tato tragická událost byla dokonce nedávno zfilmována.

Hned další den se dostáváme na signál a přichází nám sms z nepálského čísla, které pro Přemka zajistil Filip spolu s naším pomocníkem Pramodem Khanalem, jež zapůjčil rovněž mobil. Prý je vše v pořádku, je mu lépe, trochu se mu pořád točí hlava, je v pěkné nemocnici, na pokoji má televizi s HBO. To mi spadl kámen ze srdce a hned mě baví sestup o to více. Až tak moc nás to baví, že volíme druhou variantu sestupové cesty, která je ale hrozně do kopce, to je pro nás překvapení, při sestupu stoupat o 500 výškových metrů? Kdo to kdy viděl? Od Přémy také dostáváme zprávu, že Pramod objednal Filipovi, který se odletem zázračně uzdravil, letenku zpět do Lukly, a že se nás Filip pokusí potkat v Namche Bazaar, zpět poletí s námi na Přémovu letenku, která by jinak propadla. Moc to nechápeme a děláme si s Mástrem srandu, že se Filip zbláznil, nevěříme v jeho uzdravení a ani v to, že by dva dny pochodu z Lukly do Namche Bazaaru dokázal zvládnout za jeden den. Rozhodně mu to ale přejeme, i když nápad nám to připadá šílený.

Jsme v Namche Bazaar, do odletu dolů zbývají dva dny, je tu spoustu restaurací, kaváren a obchůdků se suvenýry, takže si začínáme užívat. K večeři si dáváme jačí stejk. Jen si objednáme, zkontrolujeme mobily a zdá se, že neuvěřitelné se stalo skutečností a Filip došel za den z Lukly až sem. Co Filipovi nezávidíme je, že absolvoval ještě jeden let do Lukly, a světe div se, odletěl přesně načas v den, na který měl let koupený. Inu občas to asi vyjde. Shledání u jačího stejku a piva nám připadá jako z nějaké absurdní komedie, Filip je tu, je zdravý, nadšený, vypráví nám, jak to celé bylo. V helikoptéře dali prý Přémovi kyslík a hned byl jeho stav o poznání lepší. Taky nezapomněli udělat mezipřistání v Lukle a naložit jim pod sedačky několik plat vajec. Vtipné je, že když šel znovu cestou do Namche, potkal dva setupující Čechy, se kterými hrál nedávno pokr v Dingboche při cestě k vrcholu. Ti dva samozřejmě vůbec nechápali, co tu dělá, není se čemu divit, když Filipa před pár dny potkali úplně v jiné části treku a teď jde proti nim a znovu směrem k Everestu. Alespoň s Přémou zašli poté v Káthmándú na večeři, když byl zpět ve formě a nudil se sám v obrovském městě při čekání na nás. Absurditu celé situace podtrhuje to, že za Přemkem prý přišel do nemocničního pokoje vychytralý Nepálec s platebním terminálem a chtěl zaplatit 9500 USD za převoz helikoptérou. Cože? Byl odmítnut s odkazem na pojišťovnu Alpenverein.

Odletíme do Káthmándú?

Další dvě noci na sestupu jsou v pohodě, Filipa již poněkolikáté prošlapaná cesta evidentně stále baví, já s Mástrem vzpomínáme na začátek treku, zdá se nám to hrozně dávno, co jsme tudy šli nahoru. V Lukle je Starbucks Coffee, takže kupuji hrníček do sbírky a vychutnávám si kávičku s dortem. V kavárně mají televizi a kluci na ní civí, jakoby jí v životě neviděli, což mě opravdu baví sledovat. Další den ráno máme  letět, tak se ve společnosti Goma Air v Lukle registrujeme a je nám potvrzeno, že zítra náš odlet platí.

Ráno to ale vypadá, že snad zase neodletíme. Ani jedno letadlo Goma Air nepřilétá, čekáme opět několik hodin v davu ostatních nervózních turistů a bezmocně sledujeme mraky klesající blíže a blíže ranveji. Už mám zase na krajíčku, tentokrát už fakt chci do Káthmándú za Přémou. Komplikací už asi bylo dost a štěstí se nám začíná naklánět, vyšlo to, letíme zpět! Rozlet z kopce je hrůzostrašný, jako na horské dráze, ale za 35 minut jsme v Káthmándú a o pár desítek minut později na hotelu u Přémy. Byla to celá věčnost, co jsme se neviděli, nějak se ani nemůžeme poznat. Jdeme to na oběd vše znovu probrat a naplánovat si za odměnu výlet do džungle na slony a krokodýly do národního parku Chitwan.

Nakonec to byl příběh se šťastným koncem, takové příběhy snad dokáže napsat jen sám život. Příběh byl o to šťastnější, že naše vtípky typu, „co horšího by nás mohlo ještě potkat, už jen snad zemětřesení“, se vyplnily až týden po našem návratu do Čech. Zemětřesení ochromilo celý Nepál a s následky se tato chudá, krásná a turistům zaslíbená zem vypořádává dodnes. Závěrem nezbývá než všechny vyzvat: Nenechte se odradit, jeďte do Nepálu, návštěvníky tam neskutečně moc potřebují! Kdo by chtěl přispět na obnovu Nepálu po zemětřesení, může i teď, více jak rok po neštěstí, prostřednictvím spolku Namasté Nepál.

Předchozí článek: Nepálské výročí 2. část: Z Lukly až pod Everest

Kompletní fotogalerii najdete ZDE.

Video k článku:

Tento článek byl zaměřen na naše konkrétní zážitky z Everest treku. Pokud se chystáte do Nepálu a zajímají vás jakékoliv bližší informace o tomto treku nebo o treku kolem Annapuren, neváhejte mě kontaktovat. Pravděpodobně se zde v budoucnu objeví faktografické články k trekům samotným.