Vrátili jsme se z Machu Picchu zpět do Cuzca. Je čas ochutnat místní speciality, včetně té nejznámější a pro našince trochu kontroverzní. Perú je zajímavým koutem světa, co do kulinářské turistiky, a rozhodně se vyplatí sem zajet i za výborným jídlem!
Na doporučení recepčního našeho hostelu Bright Hostels Cuzco jdeme do tradiční peruánské restaurace trochu mimo centrum, protože je čas ochutnat místní specialitu – pečené morče (cuy al horno). Chtěli jsme už několikrát, ale nikde ho zrovna neměli, i když bylo v menu. Tento tip však nezklamal.
Přéma si dává 1/2 morčete za 32 solů (256 Kč). V centru Cuzca běžně stojí 50-65 solů. Já bych to nezvládla, kousek ochutnávám, ale měli jsme morče doma a je mi to líto a dávám si další místní klasiku lechón (pečené vepřové). Vše zapíjíme pivkem Cusqueña. Morčete je obrovská porce, ani se nám nechce věřit, že může být morče tak velké a tučné. Podávají ho s opečenými bramborami, divnými špagetami s vajíčkem a plněnou paprikou smaženou v těstíčku. Bohužel je to půlka morčete se vším všudy – s hlavičkou, pařátky i několika vnitřnostmi.
Mně můj miniaturní kousek opravdu nechutná, cítím v tom rybinu. Přéma ho v rámci možností snědl, i když i tak dost zbylo, a popsal to takhle: „sladkej králík lízlej rybinou“. No, tradiční jídla, ale že bychom si vyloženě pochutnali se říci nedá.
Preferujeme místní klasiky, co nám připadají mnohem více jedlé. Nejlepší je asi lomo saltado (hovězí se zeleninou) a kuře na různé způsoby, to tu opravu umí. Mají tu i mezinárodní jídla, ale ty si dáváme pouze sporadicky, chceme místní kuchyni, protože kulinářsky je Peru opravdu super. Jídla jsou moc dobrá, prý tu už nějakou dobu zažívají kulinářskou revoluci díky známému kuchaři, tak se všude snaží. Mají i vcelku dobré zákusky, dorty i zmrzlinu. Pečivo je takové nic extra – bílé, suché, ale zase je z čeho vybírat a občas lze narazit na opravdové dobroty. Nás např. uchvátily mini křupavé rohlíčky a preclíčky v Carazu a Huarazu, od té doby jsme na ně ale nenarazili, a to jsme v každém městě i vesnici navštívili místní trh (mercado).
Docela nám chutnají místní buchty – něco jako naše bábovky a plněné taštičky empanadas (kuřecí, sýrové, masové). Hodně také ujíždíme na mini banánech a já stále na čerstvých ovocných šťávách jugos (čti chugos), které tu jsou opravdu levné kolem 2 – 6 solů podle toho, kde si člověk dá. Nejlevnější jsou na trhu či na ulici, v restauracích už bývají s přirážkou.
K Přémově nelibosti tady hojně používají avokádo – do salátů, sendvičů i jako oblohu k jídlům. Tolik avokáda jsem v životě nesnědla, většinu jím za dva. Zaplaťpánbůh, že moje střevní choroba trvala jen několik hodin, že jsem si tohle všechno nemusela nechat ujít, prášky byly na 3 dny a teď už snad vše OK.
Poslední den v Cuzcu byl právě tak trochu ochutnávací, nedalo mi to a musela jsem si dát kafe v mastňáckém stylu ve Starbucks. Měli v akci jahodové iced frappuchino dvě za 15 solů, tak nešlo odolat a Přéma si dal taky. Hrníček do sbírky už odsud samozřejmě mám. Prochazíme město a obchůdky, takže trochu oddych před nocí. Na noc se nám podařilo sehnat autobus do Puna k jezeru Titicaca ve 22:30 a 8 hodin cesty.
Tentokrát tedy lepší třídou za 40 solů/os. (320 Kč). Odjíždíme z tohoto až příliš turistického kraje Inků do jiného kraje Inků. Snad tam nebude tolik lidí. Chceme prozkoumat známé rákosové ostrovy a pak se přesunout na bolivijskou stranu jezera do městečka Copacabana. Plánujeme kratší trek pod stanem na ostrově Isla del Sol. Doufáme, že v Bolívii bude levněji. Mělo by, země je to jedna z nejchudších na světě.
Příště se přihlásíme z Bolívie.
E + P Vojáčkovi
Předchozí článek: Machu Picchu a Posvátné údolí Inků
Následující článek: Peruánské WC stories a jezero Titicaca
fotogalerie z cesty ZDE
video ke článku:
Efka_on_the_move 