Jsme stále v Perú. Navážu odjezdem z Cuzca směrem do Puna k jezeru Titicaca. Cesta se bohužel vůbec nevyvedla podle představ. Autobus byl úžasný, to je pravda, mě ovšem celou 7 hodinovou cestu trápily silné křeče v břiše, které přešly v dost intenzivní průjem. A co si budeme povídat, běhat na WC v autobuse, kde vám vyloženě zakázali cokoliv jiného, než chodit na malou, není moc příjemné. Bohužel jinak to nešlo… Přežila jsem, ale nikdy jsem takový bolestivý stav asi nezažila a ani nevíme, z čeho to mohlo být, protože jsme jedli oba to stejné a Přéma byl v pohodě…Asi si pěstuji nějakou žaludeční bakterii. Později mě napadá, že to možná byl čerstvý džus obsahující jahody, tedy trochu riskantní potravinu pro turisty, to je možná příčina.

dsc_0850
průvod ve městě Puno u jezera Titicaca

Když nás bus asi v 5:30 vyhodil ve tmě v Punu, kde byla navíc dost zima, protože Puno leží ve výšce 3830 m, čekaly mě ještě dost krušné chvilky na místním placeném WC, které nebylo nic moc, což mi v tu chvíli bylo jedno, ale byla tu pořád fronta, kterou jsem musela několikrát v křeči vystát. Inu nasadila jsem zpět místní třídenní antibiotika.

dsc_0859
Puno z lodi

V hostelu nás naštěstí ubytovali už v 7 ráno a já po probdělé noci na 6 hodin (v kuse) usnula. Poté už se cítím lépe, ale jsem slabá a asi se přidává i teplota. Oproti předchozím zdravotním komplikacím tyto se zdají být horší a delšího trvání. Manžílek se o mě stará a trpělivě snáší mé naříkání, nutí mě pít a kupuje mi suché pečivo a banány abych do sebe aspoň něco dostala. Trávím nakonec celý den v posteli.

dsc_0869

S mými problémy souvisí problematika místních toalet a je tedy namístě popsat úroveň místních WC. V Peru jsme za celou dobu nenarazili na turecký záchod, což nás ohromně překvapilo. Všechny záchody, co jsme navštívili (a nebylo jich málo) byly evropské, ale různé kvality. Zatím asi nejhorší byl na zastávce po cestě autobusem z treku Aplamayo. Ne tedy, že by byl špinavý nebo zapáchal, ale byl vedle silnice nad údolím a místo dveří byla plachta, která se stále větrem odfoukávala, tak bylo potřeba asistence.

dsc_0942
slavnosti v Punu

Obecně tu mají dosti veřejných WC uspokojivé kvality, z nichž za většinu se platí 0,5 – 1 Sol. Toaletní papír se nesmí házet do mísy, aby se neucpal odpad, takže jsou vždy na WC odpadkové koše. Na to se ale zvyká bez problémů a rychle (i po zkušenostech z Asie, kde to funguje stejně) a určitě lepší toto respektovat, než zapříčinit havárii a ovlivnit i ostatní. 

dsc_0944
diváci slavností v Punu

Další specialita je, že v celém Peru jsme se dosud nesetkali s naším evropským stylem povlékání postelí (to je možná v dražších hotelech, což nezjistíme). Povlečené matrace mají, to naštěstí ano. Namísto jedné povlečené peřiny je ale několik různých vrstev. Ve směru od těla nejprve slabé prostěradlo (to asi perou), na něm kousavá larisa, ale spíše několik těchto těžkých dek na sobě a na závěr ještě přehoz (ten nejspíš neperou). Dopadá to většinou tak, že se člověk zamotává do spodního prostěradla, po kterém kloužou všechny vrchní vrstvy dolů a v „lepším“ případě s sebou stahují i prostěradlo z matrace. Podle nás by dalo mnohem menší práci povléct jednu pořádnou peřinu než aranžovat na postel těchto několik vrstev. Jsme ale v Peru, vrstvení bude asi nějaký prastarý indiánský zvyk. Jsme zvědaví, jak to bude v Bolívii.

dsc_0946
teto pán byl kdysi v Praze

Další den je můj žaludek o něco lepší, zahajuji banánovou a sušenkovou dietu a vyrážím už do města Puna a zvládám i tříhodinový výlet lodí na jezero Titicaca prohlédnout místní unikátní plovoucí rákosové ostrovy Uros. Je to dosti turistická atrakce a lidé tu z turistů žijí. Nevěříme tomu, že na ostrovech v rákosových chatrčích místní stále trvale bydlí, ale podívaná je to působivá a je zvláštní chodit po měkkém povrchu ostrovů vznášejících se na jezeře na rákosovém podloží o tloušťce 3 metrů. Rákos se musí každý týden shora obnovovat a přidává se nová vrstva, protože předchozí se promáčejí a tím pádem uhnívají. Aby ostrovy neodpluly do Bolívie, jsou ukotveny lany a bambusovými tyčemi ke dnu Titicacy v hloubce 15 metrů.

dsc_0873
plovoucí rákosové ostrovy Uros

Odpoledne probíhají v Punu velké slavnosti, tak se nám potvrzuje to, že je toto místo nazýváno centrem folklóru celého Peru. Jinak Puno není extra zajímavé, ani hezké město. Přémovi se tu ale zadařilo a našel v prázdném obchodě na zemi 70 solů (560 Kč), což téměř pokrylo naše zdejší dvoudenní ubytování. A já mám taky radost, protože SJM.

dsc_0897
profil rákosového ostrova

Další den ráno přejíždíme autobusem do Bolívie do města Copacabana s asi 50.000 obyvateli, ležícího rovněž u jezera Titicaca. Už to vypadá, že co se týče zdraví, jsem zpět v normálu. Cesta se díky čekání na výstupní razítko na peruánské straně (2 hodiny) a vstupu do Bolívie (půl hodiny) prodlužuje na konečných 6 hodin. Na peruánské straně hranice je obrovská fronta a děsně to trvá. Měníme zde peníze.

DSC_0909
typická loď z rákosu

Další report už bude konečně z Bolívie!

dsc_0953
hranice Perú a Bolívie

Předchozí článek: Perú kulinářsky aneb je libo pečené morče?

Následující článek: Copacabana a kolébka incké civilizace Isla del Sol

fotogalerie z cesty ZDE

Video ke článku:

Reklamy