Lima – Houston – Amsterdam

Závěrečná fáze naší dvouměsíční svatební cesty je tady. Byly to super dva měsíce nabité zážitky, na které už teď vzpomínám s velkým vděkem a jsem neskonale šťastná, že se nám tahle naše „životní“ cesta podařila uskutečnit. Ještě zbývá trochu prozkoumat peruánskou metropoli Limu a pak tradá zpět do srdce Evropy…

V poledne po opuštění hostalu jedeme autobusem z Pisca do Limy, kde nás v hostalu Kaclla čeká poslední noc v Peru. Cesta má trvat 4,5 hodiny, kvůli komplikaci (náklaďáček, co píchl na mostku) trvá ale 5h 15. Po panamerické dálnici po poběží cesta ubíhá, je to dvouproudá highway a Lima není kupodivu moc ucpaná. Soudobé centrum Limy je čtvrť Miraflores kousek od pobřeží. Skoti, co s námi šli trek v kaňonu Colca, nám doporučili příjemný hostel Kaclla, kde mají jako maskota bezsrstého psa jménem Pisco (stejně jako místní alkohol) – je ošklivý, až je roztomilý. Tahle rasa je prý v Peru tradiční.

V Limě ve čtvrti Miraflores a přilehlé klubové čtvrti Barranco trávíme poslední dny výletu. Připadáme si tu jako v Evropě – čisto, hezké budovy, fungující MHD, butiky, globální řetězce občerstvení, pěkné restaurace, hotely, bytové domy a městští lidé. Je to rozdíl oproti jiným částem Limy, které jsme viděli z autobusu. Určitě si neděláme iluze, že je to ráj k žití, když na okrajích jsou chudinské čtvrti, kde žije sousta lidí v bídě. Tady v centru se ale cítíme opravdu bezpečně. Je tu super park (Parque Kennedy), kde je snad víc než 100 koček! Nevěříme vlastním očím, vypadá to, že se tu o ně nějaká místní komunita stará, protože jsou všechny hezké a čisté.

V neděli dopoledne je uzavřená hlavní třída a probíhá tu hromadné cvičení, kdy cvičí mladí i staří. Na vyhlídce nad oceánem, která je opravdu hodně vysoko na útesu, obdivujeme to, jak tu propojili vyhlídku na oceán s nákupním centrem Larcomar. Obecně celá Lima leží vysoko nad oceánem, je to až zvláštní. Ve vlnách probíhá surfařský kurz, dole pod útesem vede několikaproudá městská tepna. Jsme překvapení, že místní typická zimní mlha se odpoledne rozpouští. V Inka marketu dokupujeme poslední suvenýry, už se nám to snad nemůže vejít do batohů.

V neděli kolem 20:30 se loučíme s hostelem a jedeme taxíkem za 45 solů (360 Kč) na letiště a kupodivu to trvá jen 30 minut. Máme tedy dost času. Naše krosny při odbavení váží každá skoro 20 kg. Kávička a čekání na let s United airlines do Houstonu. Letíme v 00:35, reálně však asi o hodinu později, vše se klasicky zpozdilo. Let trvá 6 hodin, i přes únavu moc nespíme, v letadle se to moc nedá…

 

 

V 7 ráno jsme v Houstonu, je tu stejné časové pásmo. Návazný spoj – taktéž s United – letí až v 16:45. Z Čech jsme si dopředu zaplatili tzv. Estu, abychom mohli na půdu USA. Letiště je mrtvé, bez problémů nás pouští ven, trochu jsme se obávali pověstných amerických výslechů, nic z toho se ale nekoná. Zjistili jsme, že tu má jezdit metro do centra. Metro je ale název pro linky autobusů. Jezdí jednou za 15 až 30 minut. Složitě měníme drobné, protože na jízdné musíte mít přesně. Do downtownu je to za 1,25 dolaru na osobu.

Houston? Divné město, nikde žádní lidé, v downtownu mrakodrapy, prázdné ulice, skoro žádné restaurace ani obchody. Vylidněné betonové království, potkáte tu jedině afroameričany a ne moc hezký je pohled na tlusté černosky. Potvrzujeme, že je pravda, že jsou tady lidé opravdu silnější (hlavně ženy).

Je přes 30 stupňů. Nejvtipnější je, když nám nepříjemný řidič autobusu (taky černoch) na otázku, kde je centrum města, odpovídá, že neví, co znamená centrum města. To myslí vážně? Moje nápověda, že hledáme restaurace, obchody atd., ho nijak nezajímá. Takže tu asi nic takového nemají, o čemž se rychle přesvědčujeme. Hrozné město, opravdu! Zlatá krásná živoucí Lima!

Není ani moc provoz, ale autem tu jezdí úplně všichni. Ohromné dálnice a okraje města vypadají jako okolí D1 u Průhonic. Pro místní občany je to ale normální městská zástavba – rozlehlé obchodní plochy, kam si každý zajede autem.  A pro nás neskutečně ošklivé prostředí. Jednou linkou autobusu jedeme celkem 3krát a bohužel pokaždé potkáváme toho stejného nepříjemného řidiče. MHD tu moc nefrčí a je vidět, že metro autobusy využívá spíše nižší třída černochů. V autobuse jsme nepotkali žádného bělocha.

Navštěvujeme nákupní centrum (co tady taky jiného?) dál od „centra“, resp. středu města (downtownu). Prodavačky jsou ohromně milé (nevíme, zda máme věřit, že to myslí upřímně – hlavně v porovnání s řidičem autobusu), pořád se ptají, jak se máme. S několika se proto dáváme do řeči a prý je Houston takový (hrozný) normálně. Bez auta ani ránu. Pro chodce to tu není vůbec stavěné. Chceme podejít několik dálnic na druhou stranu do obchodů, jdeme asi 1,5 km neprostupnou změtí betonu. Pod mostem spí černoch a nějaký člověk na nás z auta pokřikuje, že to není bezpečné takhle tu chodit, wtf??? Těšíme se do Evropy. Kromě pár úlovků z obchodu nás to tady dost zklamalo.

Zklamaly nás také místy hodně arogantní letušky United Airlines – staré obtloustlé a nepříjemné ženské. Jedna mě opravdu totálně vytáčí. Měli by je vyměnit za mladší a méně zakomplexované. Jídlo a servis včetně zmrzliny ale dobrý. Let do Amsterdamu je dlouhý 9 hodin, je to náročné. Letadlo je obrovské (B 777-200). Opět moc nespíme (tak 3-4 hodiny s přestávkami) a v 9:00 přistáváme. Konečně v našem časovém pásmu, pro nás je ale o 7 hodin méně a také podle toho vypadáme. Hurá, Evropa! Hotel je fakt pěkný, konečně normální peřina! Je tu i bazén, ale na ten není nálada a ani síla. Dospáváme deficity z cesty.

Zítra poslední přesun v 10:50 EasyJetem do Prahy a ve 12:20 snad už budeme na domácí půdě.

Konečně se mi podařilo publikovat všechny mé zápisky ze svatební cesty. A nádherně jsem si u toho zavzpomínala, to byly časy! Jsem sama zvědavá, co přinesou dny příští a také příští články. Jeden už mám ale v hlavě – měla jsem tu čest navštívit španělský Madrid a rozhodně to stálo za to!

Předchozí článek: Oáza Huacachina a Islas Ballestas