Pětidenní roadtrip, který jsme podnikli černým Renaultem Clio na úvod naší návštěvy Maroka byl opravdu intenzivní a doslova nabitý zážitky. To s sebou nese samozřejmě také velké přesuny, které ale na poloprázných marockých silnicích nepředstavovaly problém. Přes známou pevnost a soutěsky jsme dojeli až k nejvýchodnějšímu bodu naší cesty – k počátku Sahary. Nyní se otáčíme a jedeme zpět západním směrem.

Sesedáme z velbloudů a dál pokračujeme již motorem poháněným dopravním prostředkem. Z města Merzouga pokračujeme západním směrem a kolem poledne stavíme v asi 130 km vzdálené vsi Alnif. Dáváme si v bistru u silnice oběd – špízy a salát, nechybí mátový čaj a jako dezert výborné a jednoduché pomeranče posypané skořicí. Jsme překvapeni, když přináší ještě meloun.

dsc_0385
typická obědová restaurace/bistro

Ve městečku Tazzarine se v rychlosti připravujeme na další cestu, vybíráme z bankomatu a tankujeme, protože jak benzín, tak peníze dochází. Na benzínkách jsme se zatím nesetkali s tím, že by šlo platit kartou. Příští zastávkou je rozpálené město Nkob, kde se protahujeme po jízdě, a v tom vedru míříme omrknout místní kasbu Baha Baha. Ve 33 stupních to tu pochopitelně moc nežije. Bistro v centru je ale otevřené, tak si dáváme kávičku, která je ale zatím bohužel nejhorší ze všech, co jsme si tu dali. Honem pryč.

dsc_0433
typická marocká krajina s pevností (kasbou)

Naším dnešním cílem je údolí řeky Drâa. Jak se blížíme, vše je barevnější, řeku lemují zelené palmové háje zvané palmeraie, pro nás jsou to oázy. Kontrast zelené s hnědou barvou okolních vyprahlých kopců je krásný. Údolím Drâa v minulosti vedla důležitá obchodní cesta, kterou putovaly karavany přicházející z dalekého Timbuktu na západ k moři. Kvůli tomu téměř v každé vesnici stojí alespoň jedna více či méně zachovalá kasba (pevnost).

Nemáme bohužel čas projít každou vesnici, i když by nás to lákalo. Naším domovem se na jednu noc stává vesnice Tamnougalt. Ubytko máme nakonec hodně luxusní, takové resortní dovolenkové s bazénem. Jmenuje se Kasbah Itrane a leží na okraji vesnice v těsné blízkosti palmového háje. Původních 600 MAD (1500 Kč) za noc včetně stravy jsme nakonec snížili na 300 MAD (750 Kč) se snídaní. Pravda, je to hodně, ale nic moc jiného jsme tu nenašli a opravdu se nám to tady líbí, pokoje jsou krásné s velkou koupelnou a klimatizací. Já už se vidím v bazénu, protože je tu fakt vedro.

dsc_0390
náš resort

To je také to první, co děláme – skáčeme do příjemně chladného bazénu a chvíli po dlouhé cestě relaxujeme. Z Merzougy to bylo necelých 300 kilometrů. Potom už za příjemnější pozdně odpolední teploty vyrážíme na procházku do oázy mezi palmy. Je to fajn, protože ve stínu palem se jde příjemně a je to tu protkáno zídkami a cestičkami. Po dosavadních zkušenostech jsme nuceni odmítnout místního pána, co nás chce oázou provázet. Docházíme až k mohutné zdi staré vesnice Tamnougalt. Při vstupu do hradeb města musíme s díky odmítnout další nabídku na provedení hradbami.

dsc_0403
procházka oázou

Je tu asi jediná restaurace Chez Yaakoub, kam se přesouváme na večeři. Má střešní terasu s krásným výhledem na zelené palmové údolí, nádhera! Konečně ochutnáváme ten slavný kus kus, a to ve variantě kuřecí a hovězí, je to opravdu delikatesa. Ačkoliv jsme odmítli tříchodové menu, zdá se, že ho nakonec máme. Olivy s chlebem, hlavní chod i dezert a čaj v ceně. Bojíme se, kolik to bude všechno stát, ale 130 MAD (325 Kč) nám přijde adekvátní. Prostě tu dovolenkujeme.

dsc_0417
typický kukus

NÁŠ MAROCKÝ ROADTRIP

  • 5 dní
  • 1730 ujetých kilometrů
  • Pevnost Aït Benhaddou – soutěska Todra – Merzouga (Sahara) – údolí Drâa – Taghazout (Atlantik)

Další den ráno po výborné snídani na terase u bazénu pokračujeme nejprve do města Agdz. Tady nakupujeme vodu a neplánovaně také krabici datlí z místních palem a berberský přívěšek. Nyní je před námi dlouhý přejezd k Atlantiku ke známému cíli turistů, městu Agadir, kde ale nemáme rozhodně v plánu se zdržovat.

V okolí města Taroudant už lemují silnici argánie, z jejichž plodů se lisuje známý a drahý arganový olej. Dočítáme se, že Taroudant je zvaný malý Marrákeš, a protože máme dobrý čas, děláme si tady pauzu. Procházíme souky (trhy) a opět se k nám přidává mladík jménem Rašid, který nás začíná provádět a tvrdí, že se učí anglicky na univerzitě, což mu nevěříme a rovnou mu říkáme, že mu za jeho „prohlíkové služby“ nic nedáme. Pokud si chce procvičit angličtinu, jak tvrdí, tak dobrá. Alespoň nám ukazuje zajímavá místa, kupujeme čajovou konvičku a mátový čaj a nakonec nás přivádí do ženského družstva zabývajícího se lisováním arganového oleje, které bychom sami určitě nenašli. Majitel nám tu říká o procesu výroby a účincích oleje a má tu obchod s pevnými cenami. Jeden olejíček za 80 MAD (200 Kč) si tedy pořizuji, vypadá kvalitně. Mám ho doma do teď a používám ho každý večer – nakonec tedy maximální spokojenost.

dsc_0428
marocké zátiší

V závěru si dáváme na náměstí v kavárně čaj a jako poděkování na něj zveme i Rašida. Nakonec ještě oceňujeme jeho radu ubytovat se na probřezí severně od Agadiru v surfařském městečku Taghazout.

Agadir se nám zdá děsný, takové přímořské velkoměsto. Úplně něco jiného, než všechna města, která jsme dosud viděli. Dokonce tu poprvé narážíme na supermarket. Honem odsud pryč. Za chvíli jsme v Taghazoutu, kde nejprve bojujeme s placeným parkováním, ale daří se nám výběrčímu utéct. Hledáme ubytování. Nad pláží u podniku s příznačným názvem Rasta Pasta si nás vyhlíží rastaman, který nám nakonec pomáhá sehnat jednoduché ubytko u pláže s výhledem na oceán za 200 MAD na noc (500 Kč). Je nakonec docela sympatický a má evidentně kontakty, protože když se ptáme, jestli tu někde pořídíme pivo, zavádí nás do sklepa domu, kde pro nás od svého kámoše kupuje dvě třetinky piva (značka Kania) za 25 MAD (62 Kč) jednu. Vida, i v islámské zemi lze poměrně jednoduše sehnat alkohol, když narazíte na místního znalce.

dsc_0444
Taghazout – výhled z pokoje

Je to tady opravdu surfařské a hašišové hnízdo, ale líbí se nám tady, je tu hodně podniků, kam zajít na jídlo, a celkem to tu žije. Večer Přéma ještě skáče do studeného Atlantiku a poté se na několikátý pokus konečně zabydlujeme v bistru, kde mají rybí tažín. Nikde jsme ho kupodivu nemohli sehnat. Sledujeme místní mladíky, jak všichni sedí před bistrem a sledují fotbal v televizi – fandí Barceloně ve španělské lize. Před spaním si dáváme na střeše našeho apartmánu zasloužená pivka a posloucháme šum Atlantiku.

dsc_0456
Taghazout – rybář

Ráno jdeme do jedné restaurace na snídani, všude jsou tu kočky, které se od nás snaží něco vyloudit, což mi, jako milovnici koček, vůbec nevadí. Zjistili jsme, že tady v Taghazoutu se nevyplatí koupit si snídani v obchůdku s potravinami, vychází to totiž řádově minimálně dvakrát až třikrát dráž, než snídaně v restauraci, zvláštní.

dsc_0461
Taghazout – rybáři

Jdeme na pláž pozorovat rybáře vracející se s úlovky. Zajímavá podívaná. Je trochu pod mrakem, ale nakonec se slunce ukazuje a my se osmělujeme a tentokrát už oba skáčeme do oceánu. Pak osprchovat, balit a jedeme zpět do Marrákeše. Po cestě využíváme placené dálnice (mají tu mýtné brány) a dost to cestu urychluje.

dsc_0462
Taghazout

Odevzdání auta v Marrákeši poté, co ho v myčce necháváme raději umýt od prachu, probíhá bez problému. Roadtrip byl nabitý zážitky a my potřebujeme ještě čas na to, abychom vše vstřebali. Zítra ráno vyrážíme již pomocí veřejné dopravy na několik dní trekovat do Vysokého Atlasu. Chystáme se mimo jiné zdolat nejvyšší horu Maroka a celé severní Afriky. Takže konec dlouhým přejezdům, tentokrát už půjdeme převážně po svých a těšíme se na to!

Vy se můžete těšit na vyprávění z treku již brzy!

Mapa celé cesty:

mapa-cesty-maroko

fotogalerie z cesty ZDE

Video z cesty:

Reklamy