Naše putování po Maroku jsme zahájili roadtripem, který jsme po pěti dnech zakočili opět v Marrákeši v Riadu Ben Saleh u našeho ubytovatele Hamida. Odpoledne jsme kromě kávičky a večeře na náměstí Jemaa el-Fnaa šli omrknout místo, odkud podle Hamida mají odjíždět autobusy a taxíky do hor. Další den ráno je totiž v plánu přesun právě do nepříliš vzdálené oblasti Vysokého Atlasu. Moc se těšíme, počasí vypadá slibně a v horách bude určitě příjemněji, než v horké Marrákeši.

V Čechách jsme se na pobyt ve Vysokém Atlase připravili zejména koupí mapy. Výbava ve formě stanu, potřeb pro vaření na lihovém vařiči a teplejšího oblečení je samozřejmostí. Ráno po výborné snídani dobalujeme vše potřebné, a to nepotřebné necháváme u Hamida v úschově, po návratu z hor se tu ještě totiž určitě jednou ubytujeme.

Procházíme probouzejícím se trhem a kupujeme ještě čestvý chléb. Z hlavního náměstí Jemaa el-Fnaa, marrákešského středobodu dění (teď ráno je tu tedy dost mrtvo), je to ke stanovišti autobusů a taxíků už jen kousek. Hned se na nás vrhají místní nahaněči, kteří by byli samozřejmě rádi, kdybychom k přepravě využili předražené taxi za 150 MAD (375 Kč) na osobu, my však chceme jet pokud možno s místními autobusem, resp. minivanem. Celá anabáze trvá docela dlouho, nátlaku nepodléháme, i když čas letí. Nakonec stačí popojít o pár metrů dále a nacházíme minibus jedoucí do našeho cíle – vsi Setti Fatma – za 20 MAD na jednoho (50 Kč) plus 10 MAD za naložení každého batohu na střechu, což byla asi platba zbytečná, ale i tak je to lidovka. Ještě asi půl hodiny čekáme, než se minibus naplní, a jedem!

dsc_0479
zahajujeme trek – kousek za vsí Setti Fatma

Za 1,5 hodiny přijíždíme do horské vesničky Setti Fatma (1 450 m n. m.) rozkládající se u zurčící říčky. Je to tu opravdu bizarní, plné turistických atrakcí pro návštěvníky, z nichž většina se sem vydává pouze na jednodenní výlet z Marrákeše na prohlídku nedalekých vodopádů. Zdržujeme se jen nezbytně dlouho a je už po poledni, když vyrážíme za vesnici, kde nás čeká první stoupání po prašné silnici. Je hrozné vedro. Za horizontem už není vidět civilizace a my jsme spokojení, protože potkáváme už jen pasáčka koz. Ten člověk od nás bohužel loudí cigatery nebo jídlo, přidáváme tedy do kroku a za chvíli ho naštěstí ztrácíme z dohledu.

Naše cesta vede přes vcelku malebné vesnice Tadrart a Tiourdiou. Na kráse a pohodě jim ale hodně ubírá fakt, že ženy a děti, jakmile nás spatřují, uhání a k nám a chtějí, abychom jim něco dali. My jim ale nerozumíme. Je to otravné a oni se vůbec nestydí, pokřikují, běhají za námi. Představovali jsme si to zkrátka jinak. Prostě to není Nepál. Cílem dnešního dne je vesnička Timichi. Rozkládá se od říčky do svahu. Dostáváme nabídku spát v tzv. „gíté“, jednoduchém horském penzionku, my však chceme využít stan. Dostáváme od majitele radu, že by to mělo jít kousek nad vesnicí. Je to ještě výšlap do kopce a poté už vybíráme z rovných plácků v ořešákovém háji nad říčkou.

dsc_0503
nocleh v ořešákovém háji

Stan postaven v nadmořské výšce asi 2 200 metrů. Už se šeří, vaříme a v říčce omýváme svá zpocená těla. Jedinou nevýhodou tohoto místa je, že nad námi vede cesta do další vesnice Labassene a je tu navečer celkem provoz. Nevypadá, že místním vadíme, ale partička žen za námi schází dolů. Nakonec je z toho jen přátelská pomoc s rozdmýcháním ohně, na kterém dnes vaříme. V závěru dne nacházíme čerstvou mátu a vaříme si z ní před spaním čaj.

dsc_0513
výstup do sedla

Další den nás čeká výstup do sedla Tizzi-n-Tacheddirt ve výšce 3 230 metrů. Je to slušný výšlap, nejprve do vesnice Labassene a pak strmě nahoru. Očekáváme tak 3-3,5 hodiny času na výstup, je to ale nakonec 5 hodin. Po cestě potkáváme místní s oslíky s nákladem a spoustu pasoucích se koz, turisty žádné. Počasí je krásně slunečné a v té výšce už není takové horko. V sedle se kocháme výhledy na obě strany a zřetelně vidíme naši budoucí sestupovou cestu do vsi Tacheddirt.

dsc_0521
sedlo Tizzi-n-Tacheddirt (3 230 m)

Sestup o 700 metrů zvládáme za 2 hodiny. Bude tady ale problém se spaním ve stanu, prakticky tu nejsou vhodná místa, všude by na nás bylo hodně vidět. Nakonec tedy volíme nocleh v „gíté“ s terasou za 60 MAD (150 Kč) na osobu včetně sprchy a dokonce si můžeme uvařit v kuchyni na plynové bombě. Jsme tu úplně sami v celém dost velkém objektu. Z terasy sledujeme, jak se v záplavě barev zapadajícího slunce mění okolní kopce. Náš zítřejší cíl je horské středisko Imlil. Cesta odsud je ale po silnici přes menší sedlo, proto dáváme na radu ubytovatele a pojedeme ráno v 7 hodin minibusem, což nám připadá lepší, než jít půl dne po asfaltce a ušetříme čas a síly na blížící se vrchol (a to doslova) našeho výletu.

dsc_0547
západ slunce z terasy v Tacheddirtu

Ráno tedy jedeme s místními transitem, který má v zavazadlovém prostoru lavičky, je to zážitek. V Imlilu jsme okolo 8 ráno, tedy dost brzy, a většina podniků má zavřeno. My bychom někde rádi posnídali, než vyrazíme opět do kopců. V rámci možností se nám to daří, ale není to to, co jsme si představovali. V tomto snídaňovém podniku také okoušíme dosud nejhorší WC, první turecký záchod v nevalném stavu. Náladu nám ale záhy spravuje koupě výborného čerstvého chleba.

dsc_0568
zahajujeme trek k Jebel Toubkalu

Vyrážíme z Imlilu s cílem zdolat nejvyšší vrchol Maroka a celé severní Afriky Jebel Toubkal (4 167 m). Směřujeme k vesnici Aroumd. Po cestě z důvodu akutní potřeby WC stavíme na kávu ve fajn bistru, kde sedíme na terásce s výhledem na hory do míst, kam budeme dále pokračovat. Jdeme širokým štěrkovým říčním údolím a přecházíme ramena řeky. Cesta začíná stoupat serpentiami nahoru.

dsc_0596
stanujeme u Toubkal Refuge (3 200 m)

S vědomím, že jsme dnešním přejezdem do Imlilu získali den k dobru, se jde krásně a na pohodu. Po cestě tedy často pauzírujeme: dáváme si od pána čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu, když potkáváme další stánek, chce s námi prodejce něco vyměnit, není ale co, hodinky, jak navrhuje, ani omylem. Další pauza je ve vesnici Sidi Chamgarouch, kam chodí místní návštěvníci obdivovat jakési mauzoleum, tentokrát na čaj. Tato vesnice s šumící řekou byla původně náš cíl, ale zjišťujeme, že navzdory častým přestávkám máme ještě čas, jsou 2 hodiny odpoledne. Padá tedy rozhodnutí jít dál, a to znamená dojít až pod Jebel Toubkal k Toubkal Refuge (3 200 m), odkud se poté stoupá k vrcholu.

dsc_0606
výstup k Jebel Toubkalu

Před námi je ale ještě dlouhá cesta a je to dost do kopce. Potkáváme sestupující a muly nesoucí mnohým z nich bagáž. Po cestě jsou ještě 2 občerstvení, máme ale strach, abychom došli v rozumném čase, tak pouze v jednom kupujeme sušenky a pokračujeme. Budova Toubkal Refuge je vidět už z dálky, blížíme se k ní ale pomalu a když se tam asi v 17:30 konečně došouráme, jsme opravdu rádi a máme toho plné zuby. Stavíme stan na jedné z volných teras k tomu určených, co nejdál od ostatních stanů. Platíme 50 MAD (125 Kč za stan) a 20 MAD (50 Kč) za sprchu, která je opravdu příšerná a vůbec neodtéká. Zbývá uvařit večeři a zalézt do spacáků. Večer se po západu slunce pěkně ochadilo.

dsc_0616
výhledy z Jebel Toubkalu

Budíček v 6:00, v noci mrzlo. Jen se oblékáme, čistíme zuby a jdeme za tmy s čelovkami po cestě vedoucí k vrcholu. Čeká nás 1000 výškových metrů. Cestu ale po chvíli ztrácíme. Je to tu stezkami protkané a i ostatní turisté jsou náhodně rozeseti po strmém kamenitém svahu. Brzy se začíná rozednívat, je tepleji, postupně svlékáme vrstvy oblečení a nacházíme správnou cestu. Místy se jde přes sněhová pole. Popravdě jsme to čekali trochu schůdnější, občas se cesta pod námi nepříjemně sype.

dsc_0622
Jebel Toubkal (4167 m) – vrcholovka

Přicházíme do malého sedla, kde k nám konečně dosáhnou sluneční paprsky. Odsud ještě klikatě vzhůru, než spatříme vrcholový železný jehlan. V 9:40 je vrchol Jebel Toubkal (4 167 m) pokořen. Počasí je jasné a výhledy jsou perfektní, vidíme v dáli i Marrákeš. Užíváme si to tu, stálo to za to a náš marocký pobyt byl završen tak, jak jsme si představovali. Úžasný pocit!

dsc_0654
mula na sestupu

Sestup je náročný, jak to tak už bývá. U stanu jsme za 2 hodiny a dáváme si tu relax (dokonce usínáme), než začneme balit saky paky. Ve 2 odpoledne zahajujeme dlouhý sestup stejnou cestou, kterou jsme včera přišli. Pauzička na kávu a pak kousek za vesnicí Sidi Chamgarouch, nedaleko zavlažovacího kanálu, nacházíme rovný plácek k poslednímu přenocování ve stanu v horách.

dsc_0660
zasloužená pauza v Sidi Chamgarouch

Další den už jen scházíme do Imlilu a přesouváme se s přestupem ve městečku Asni minibusy do Marrákeše, kde si užíváme procházky po trzích a nakupujeme poslední suvenýry. Poslední večer si dopřáváme lepší tříchodovou večeři. Misi Maroko hodnotíme jako úspěšnou a rozhodně všem doporučujeme se sem vypravit!

fotogalerie z cesty ZDE

Video z cesty:

Reklamy