Maroko roadtrip 2: Sahara

První část našeho pětidenního roadtripu nás zavedla až na práh saharské pouště do prašného městečka Merzouga, ležícího ve východní části Maroka poblíž hranic s Alžírskem. Již po cestě se nám náhodně podařilo domluvit si zprostředkovatele výletu do pouště a nyní můžeme vyrazit!

Rychle balíme do malých batůžků věci potřebné pro přespání v pouštním kempu, potkáváme našeho berberského průvodce Hamida, s jehož pomocí si vážeme šátky. Naším dopravním prostředkem budou velbloudi. Už jsem na velbloudu jednou jela v Číně, ten mi ale připadal trochu nižší a hlavní rozdíl byl ten, že byl dvouhrbý (tzv. drabař), tentokrát tedy změna a jedeme na dromedáru. Hamid se snaží být vtipný, a pro uvolnění atmosféry nám prozrazuje, že naši velbloudi se jmenují Bob Marley a Jimi Hendrix. Nezbývá, než se pevně držet při nasedání na ty naše velbloudí osobnosti, a jen my s Hamidem vyrážíme do písečných dun. Jsme rádi, že nejsme součástí velké turistické skupiny.

Jak pomalu zapadá slunce, duny se nádherně zabarvují, je to pastva pro oči. Člověk i zapomene, že se na velbloudu nesedí nijak zvlášť pohodlně, když se kochá pouštní krajinou. Asi po hodině jízdy je pauza, kterou trávíme na dunách pozorováním zapadajícího slunce a focením. V dálce už vidíme několik pouštních kempů a tipujeme, který bude našim útočištěm. Strávíme zkoumáním písečných dun snad další hodinu, když znovu nasedáme na dromedáry a míříme ke kempu. Po cestě náš ještě čeká jedna ne moc povedená zastávka, to když Hamid zastavuje, my slézáme a on mezi velbloudí bobky rozkládá dečku a vyndává různé šperky a minerály. Očekává, že si některé z artefaktů koupíme, ale po zjištění ceny odmítáme. Není to moc příjemné a ani on není z naší reakce a chabého pokusu o smlouvání nadšen.

V kempu se nám moc líbí. Všude jsou koberce, uprostřed ohniště a okolo do kruhu postavené plátěné přístřešky, vše v pěkném berberském stylu. Sociální zařízení evropského stylu včetně sprch nás mile překvapuje. Na Hamida tady čekají další místňáci (personál) v tradičních oděvech, na nás páreček o něco starších turistů z Holandska. Na přivítanou dostáváme mátový čaj a oříšky a bavíme se s Holanďany.

Asi v 9 hodin večer se přesouváme do jídelny a servíruje se večeře, o které nám básnil už Said, když nám tento výlet doporučoval. Nakonec je to obrovská tříchodová večeře a my litujeme, že jsme měli u prvního chodu v podobě rýže a zeleninové směsi velké oči a nezbývá už tolik místa na výborný (a obrovský) kuřecí tažín. Maso je krásně křehké a úplně se rozpadá. Na závěr přinášejí naštěstí už jen ovoce.

Mezitím se setmělo a venku je zapálen oheň, u kterého se všichni členové personálu shromažďují, aby nám zahráli na bubínky a zazpívali tradiční berberské písně. I když se jedná o opravdový turistický tahák a hlavní místní atrakci, má to tady večer za zvuku berberských písní opravdu atmosféru. V závěru večera následuje instruktáž hraní na bubínky. Popravdě nám to moc nejde, ale snažíme se. Místní jsou společenští a vtipkují, dávají nám legrační hádanky. Večer se opravdu povedl a my se okolo jedenácté stále ještě s plnými žaludky přesouváme do našich látkových chatrčí.

V 6 hodin ráno nás opět budí zvuk bubínků. Jde se pozorovat východ slunce nad pouští na okolní duny. Podmínky bohužel nejsou ideální, ale přesto vstáváme a jdeme to omrknout. Slunce vychází okolo 6:30 zpoza mraků. Po návratu z dun už je v jídelně připravena snídaně formou švédského stolu. Místní snídaně jsou výborné. Zachutnal nám marocký bílý chléb ve formě tlustší placky, také zatočené palačinky a k nim máslo, med i džem. Nechybí mátový čaj, káva a džus. Nosíme si jídlo na „nádvoří“ našeho kempu a užíváme si poslední chvilky předtím, než to tady opustíme.

Po 8 hodině ranní nasedáme naposledy na Boba a Jimiho a míříme přes duny zpět do Merzougy. Tentokrát s sebou vedeme i karavanu prázdných velbloudů a potkáváme i větší turistické skupiny. Opakujeme si, jak jsme rádi, že jsme v našem kempu byli jen čtyři turisté.