Dočkali jsme se a po několika dnech se po 35 minutách letu ocitáme v Lukle, vysokohorském, turisty a šerpy přecpaném městečku, bráně jednoho z nejpopulárnějších treků na světě, daleko od rušného a prašného Káthmándú. Je to balzám na duši, a když si odmyslíme hučící motory letadel, která odlétají a přilétají jak na běžícím pásu, pokřikování šerpů, resp. nosičů, nabízejících své služby, je to vlastně najednou obrovský klid, zejména pro naše duše. Dychtíme totiž po dalším horském dobrodružství a po snídani s výhledem na ranvej jednoho z nejnebezpečnějších letišť světa se konečně vydáváme na cestu k patě Mount Everestu.
Předchozí článek: Nepálské výročí 1. část: Z Prahy až do Lukly
Alternativní cestou do Lukly
Pro ty, kteří se bojí létání, a přesto se chtějí vydat na trek k Everestu, mám dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že do Lukly se lze dostat také pěšky, tedy bez nutnosti absolvování pro některé hrůzostrašného letu. Špatnou zprávou ovšem je, že pokud půjdete po svých, čeká vás trek, který je snad ještě náročnější, než putování z Lukly dále, jenž začíná v džungli ve vesnici Jiri, a při kterém musíte zdolat několik výstupů do sedel a sestupů dolů, k čemuž potřebujete optimálně alespoň 7 až 9 dní navíc. Výhodou je, že pokud se vydáte z Jiri, nebudete mít zřejmě problém fyzicky zvládnout dojít až k Everestu a budete asi i lépe aklimatizovaní na výšku, než když se z Káthmándú, které leží 1600 metrů nad mořem, přesunete rovnou do výšky 2800 metrů do Lukly, kde už mohou citliví jedinci výšku pociťovat. A hlavně s výškou po celou dobu treku výletu bojovala i naše čtyřčlenná skupina.
Z Lukly do Namche Bazar
Vydáváme se tedy z Lukly přes malebné vesničky a hned druhý den se po náročném a strmém výstupu ocitáme ve větším městečku, známém Namche Bazaar, jež leží ve výšce 3440 m. Výhledy jsou úžasné, počasí nám také přeje, jen se celkem pomalu rozcházíme, a to ani nemáme tak těžké batohy, stany ani jídlo nejsou potřeba, neseme tedy jen spacáky, teplé oblečení a sušenky jako zásobu energie. První dva dny treku ale Mástr bojuje s nachlazením a možná i teplotou, takže tyto dny, kdy je poměrně teplo a my ostatní jdeme v tričku, Mástr nosí svou nejteplejší vrstvu, a to péřovku od káthmándského prodejce Shona’s. Prodejce je to ověřený i Lonely Planet a Přemek, který vlastní péřový spacák jejich výroby, ho nedávno prověřil v mrazu v pohoří Atlas v Maroku a vymyslel vtipnou říkanku: „Chceš-li spát v teple i v Atlase, tak jedině ve spacáku od Shonase!“. Ale zpět k našemu putování. Otázkou zůstává, co bude Mástr nosit, až budeme nocovat 4000 metrů vysoko, na tyto noci si my ostatní péřovky šetříme. Nachlazení si Mástr přivodil poněkud kuriózně, a to v Káthmandú, když ho ofouklo po cestě z Pashupatinathu, místa, kde mohou turisté za poplatek sledovat hinduistické pohřby a v přímém přenosu vidět kremace (hořící vatry a v nich těla nebožtíků). Ostatní trekaři na nás tedy koukají divně ze dvou důvodů. Prvním je, že si neseme vlastní batohy a nenajali jsme si nosiče, to se tady opravdu „nenosí“, všichni mají svého portera, dokonce i nabušení svalnatí mladíci v adidaskách! Nechápeme! A za druhé vzbuzujeme údiv kvůli tomu Eskymákovi, co jde s námi.
V Namche Bazaar je aklimatizační den, vyrážíme proto na vyhlídku na Everest a jsme nadšení, že hned takto zezačátku můžeme nejvyšší vrchol světa spatřit, a žertujeme, že už jsme ho tedy viděli a můžeme se vrátit dolů. Bohužel tím předznamenáváme to, že ne všichni uvidíme Everest ještě jednou a z větší blízkosti, s čímž v té době ještě počítáme a těšíme se, až ho budeme mít na dosah. Procházíme se skrz vesničky Khumjung a Khunde (cca 3800 m), abychom se dostali do vyšší nadmořské výšky a naše těla se lépe adaptovala na nadmořskou výšku, dokonce i Mástrovi se dělá lépe. Možná za to může náš samozvaný lékař a hypochondr v jedné osobě Filip – má ve své lékárničce léky na úplně všechny možné i nemožné nemoci a přesně ví dávkování a nežádoucí účinky každého z nich. Bohužel také ví, co všechno nás ze zdravotního hlediska ještě může potkat a sděluje nám to. Nakonec je Filip tím dalším, co se necítí dobře. Výrazem „necítím se dobře“ bez výraznějších příznaků to začíná, končí to slušnou virózkou a obrovskou rýmou o několik dní později cca ve výšce okolo 4400 metrů nad mořem.
Z Namche do Dingboche
Poslední noc v Namche se začínají projevovat zdravotní problémy i u mě, v noci hořím a jdu několikrát na WC, takže střevní záležitost, jak je u mě obvyklé na každé cestě. Proč to jen nemohlo přijít o den dřív, když jsme zůstávali v Namche na jednom místě. Teď musím nadopovaná endiarony a imodiem (podle Filipa účinnějším) absolvovat pochod s davy turistů a jejich nosičů, naštěstí se ale ve mně vše zastavuje, a i když se nejde nejlépe, alespoň nemusím řešit, kam si odskočit. Po cestě narážíme na jeden hodně punkový suchý záchod, ale jsme za něj rádi. Paradoxně jak jsem se odlehčila, tak výstup do vesnice Tengboche ke krásnému klášteru zvládám až nečekaně bravurně a klukům utíkám. Pravda, tempo nemají valné – Mástr už je téměř fit, ale Filipovi nemoc začíná a Přémovi, ač bez jakýchkoliv konkrétních příznaků, se prostě nejde dobře a zadýchává se. Výška asi dělá své, kontrolujeme ale všechny další známé příznaky, které podle všeho nikdo z nás nemá, tak zadýchávání vyhodnocujeme jako normální výškový jev, který se více, či méně silněji projevuje u nás všech. Některé příznaky si ale asi člověk v zápalu chuti trekovat a touhy vidět Everest ani neuvědomí. Ve vsi Tengboche (3867 m) napotřetí nacházíme volnou lodži, večer je ve společenské místnosti plno, topí se tak, že je neskutečné vedro, oproti tomu v pokojích je už pořádná zima, a v noci a nad ránem dokonce sněží. U večeře si povídáme s pánem z Mongolska, který jde s cestovkou, a ohromně se divíme jejich itineráři, do kterého nezařadili snad ani povinné aklimatizační dny. Takový nezodpovědný přístup rozhodně nevolíme a už další den neplánovaně končíme denní etapu o několik vesnic dříve, protože Filipovi i Přémovi se jde špatně, a tak místo ve výšce 4400 m v Dingboche, spíme ve vesnici Shomare ve 4040 m a utěšujeme se, že díky pomalejšímu postupu bude aklimatizace lepší a my se všichni na 100% doléčíme. Jsme tedy hodně zodpovědní, ale ani to v našem případě nestačí.
Další den to nemáme do Dingboche daleko. Zaslechli jsme, že je tu zdravotní sestra, která nám může za poplatek změřit procento kyslíku v krvi, a tak jí vyhledáváme. U všech, až na Přému, vycházejí hodnoty v normě, a to kolem 85%. Jsme domluvení, že večer do lodže přijde Přému zkontrolovat a změřit nějaký medik, který tu dělá výzkum výškové nemoci. Filipovi se viróza rozjela, Přéma má nedostatek kyslíku, proto zůstávají v lodži a odpočívají, a my se s Mástrem už nadšení a vyléčení vydáváme o pár metrů výš nad vesnici na procházku. Zároveň večer padá rozhodnutí, že si přidáme další aklimatizační den na stejném místě s tím, že půjdeme na výlet do vsi Chhukung (4700 m), a Filip se vyleží a zkusí se z nejhoršího dostat, protože má i horečku. Večer potkáváme dva sympatické severomoraváky a kluci s nimi hrají poker. U srdcí nás hřeje fakt, že přišel studentík s oxymetrem a naměřil Přémovi 86% kyslíku v krvi, tedy normální hodnotu. Jsme tedy klidní a nazítří se ve třech vydáváme na aklimatizační výlet. Ten neprobíhá úplně ideálně, ačkoliv terén není náročný, Přému to zmáhá a nemůže dojít. Nakonec to s vypětím všech sil zvládá a nahoře nemá ani chuť na polévku k obědu. Špatné znamení – vždyť podle oxymetru by mělo být vše v pořádku? Sestup jde dobře, tak snad se to zítra zlepší.
Z Dingboche do Lobuche
Další den už bez výmluv jdeme dál. Filipovi je o něco lépe a i Přémovi se šlape dobře, tedy alespoň zpočátku dne nás s Mástrem bez problému stíhají. Vlastně není vůbec důvod, proč se jakkoliv dělit a nečekat na sebe. Poměrně jednoduše se dostáváme do vesničky Dughla (4620 m) a ještě si cestou děláme legraci a překřtíváme ves na „Bublááá“ podle krocana z legendárního dílu Southparku, také fotím kluky tématicky s hlavami nakřivo. Dáváme si polévku k obědu na posilněnou a teď už jde trochu do tuhého a začínáme stoupat do sedla Dughla Pass přímo nad vesnicí. Je to strmý, ale ne moc dlouhý výšlap, a bohužel se zde ukazuje, jak je na tom kdo z nás se silami ve druhé půlce dne. Přemek s Filipem dle očekávání hůře. V Dughla Passu ve výšce 4830 m ale na chvíli zapomínáme na nepříjemnosti a v lehké euforii slavíme, že jsme tady. Den ale ještě nekončí.
Z Dughla Passu putujeme dále, tentokrát již opravdu do centra Vysokého Himaláje, okolo nás je sníh a zasněžené vrcholky hor Lobuche peak (6119 m), Pumori (7161 m) a Nuptse (7861 m). Je to jako v pohádce a nám se splnil sen, už jen málo zbývá, abychom viděli Everest jako na dlani – v lepším případě ho totiž za dva dny uvidíme před sebou! Trochu panikaříme a máme strach, abychom v našem cíli, vesnici Lobuche (4940 m), našli ubytování. Proto klukům s Mástrem utíkáme s cílem ho zajistit, než nás předběhnou všichni turisté jdoucí ve stejné vlně. Nakonec se zadařilo, lodži jsme sehnali, vracím se za klukama a zjišťuji, že se rozdělili. Filip přichází a Přéma je ještě dost v dáli, ale pomalu šlape. Jdu mu pár desítek metrů naproti s dobrou zprávou, že máme střechu nad hlavou, je ale oprávněně naštvaný, že jsem ho nechala jít samotného. Nešlo se mu dobře, cestou se mu zamotala hlava a byl tam sám. To, že jsem si myslela, že jdou s Filipem spolu, je pouze výmluva, opravdu lituji, že jsem ho nechala jít poslední úsek cesty samotného a zpytuji svědomí. Nebylo to ode mě vůbec zodpovědné, i když se ve finále vlastně nic nestalo a my jsme brzy všichni čtyři pohromadě v lodži u pěkně akční a rázné Nepálky.
Mám hrozný hlad, musím doplnit energii. K večeři si dáváme něco z ohrané nabídky „vegetagle chowmein“ (nudle se zeleninou), „egg chowmein“ (nudle s vejcem), „cheese fried macaroni“ (těstoviny se sýrem), „veg egg fried rice“ (rýže se zeleninou a vejcem) nebo „veg cheese fried potatoes“ (brambory se zeleninou a sýrem). Jisté je, že Přéma chuť k jídlu na rozdíl od zbytku skupiny nemá, takže po něm jeho porci s chutí dojídám, k tomu v noci špatně spí, takže nemá síly, což je určitě příčina toho, že se mu jde tak špatně a tolik se zadýchává. Hlava ho totiž nebolí, není mu na zvracení, což jsou hlavní příznaky výškové nemoci, viz rámeček.
Akutní horská nemoc (zkratka AHN, anglicky AMS – Acute Mountain Sickness, také Altitude sickness) je komplex symptomů vyskytujících se u člověka ve velkých výškách, způsobený je nedostatkem kyslíku. Může postihnout každého, kdo se pohybuje ve vyšších nadmořských výškách, kde je nižší atmosférický tlak. Týká se to především letců a horolezců. Protiopatřením je aklimatizace nebo vdechování kyslíku z kyslíkové bomby. Ve většině případů je AHN závislá na rychlosti výstupu. Může se projevit již ve výšce kolem 3.000 m. Akutní horské nemoci lze předejít dostatečnou aklimatizací, pomalým výstupem (300 – 500 výškových metrů za jeden den a noc, po 1000 metrech se doporučuje udělat den pauzu) a věnování pozornosti prvním příznaků. V případě přetrvávajících problémů je nutné ihned zahájit sestup do nižších poloh. Při podcenění Akutní horské nemoci hrozí vysokohorský otok plic nebo vysokohorský otok mozku a následná smrt.
Typické příznaky AHN: nechutenství, zvracení, nespavost, únava nebo slabost, nejistota, malátnost, vrávoravá chůze, časté močení (doplňovat tekutiny — riziko dehydratace neboť se ztrácí pocit žízně), nad 7000 metrů nad mořem změny vědomí, ztráta soudnosti
Zdroj: Wikipedia
Když nám krásně vychází počasí, tak bojujeme se zdravím, to si člověk opravdu nevybere a asi to nikdy nebude ideální. Co budeme dělat? Ráno se podle Filipova a Přémova stavu rozhodneme, jestli půjdeme dál a zkusíme dojít až do vesnice Gorak Shep (5164 m), a tam přespat před výstupem na vyhlídku na Everest jménem Kala Patthar (5550 m), nejvyšší bod treku, nebo to nepůjde a půjdeme jen my s Mástrem a kluci počkají? Aby se ochudili o vrchol treku? Nikdo nevěříme, že bychom se rozdělili, a i když naše skupina vypadá dosti zlomeně, snažíme se myslet pozitivně a věříme, že ráno bude lépe.
Ano, rozepsala jsem se až moc, a budu vás napínat i dále. Třetí a poslední část článku bude brzy následovat.
Předchozí článek: Nepálské výročí 1. část: Z Prahy až do Lukly
Následující článek: Nepálské výročí 3. část: Adrenalin pod Everestem
Kompletní fotogalerii najdete ZDE.
Video k článku:
Tento článek byl zaměřen na naše konkrétní zážitky z Everest treku. Pokud se chystáte do Nepálu a zajímají vás jakékoliv bližší informace o tomto treku nebo o treku kolem Annapuren, neváhejte mě kontaktovat. Pravděpodobně se zde v budoucnu objeví faktografické články k trekům samotným.
Efka_on_the_move 