Absolvovali jsme několikadenní výlet zakončený na největší solné pláni světa. Skončili jsme v prašném městě Uyuni. A co teď? Chtěli jsme hned chytit autobus na sever do města Oruro nebo do La Pazu a po cestě vystoupit ve vsi Patacamaya. Chceme se totiž dostat do národního parku Sajama. Leží na západě Bolívie při hracici s Chile a je to nejstarší bolivijský národní park.
Musíme nakonec ale čekat 6 hodin, protože všechny tyto autobusy odjíždějí až kolem 8 večer. Nějak to přečkáváme (trh, posedávání na lavičce, kafe, večeře) a mělo nás čekat 10 hodin nočním busem do vsi Patacamaya, odkud se dále dá jet do NP Sajama. Bus byl pěkný, hodně hluboko sklápěcí sedadla a s WC, což se v Bolívii jen tak nepotká. Dokonce nám půjčili i deky, protože v nočních busech bývá zima, zvláště nyní a v této oblasti. Horší bylo, že do autobusu zvenku proudil děsně prašný vzduch, takže se hůře dýchalo. Asi polovina cesty bohužel byla po nezpevněné silnici a hrozně to drncalo a nejhorší bylo, když nás po 7h 40 minutách ve 3:40 ráno vzbudili v naší cílové vesnici.
Byla to krize: mrtvé město, tma, vše zavřeno a hrozná zima, do toho my dva s krosnami úplně rozespalí…Po několika neúspěšných pokusech se nám podařilo dobouchat se na ubytování a za 50 bol (180 Kč) si zaplatit pokoj. Byl to teda opravdu děs, zatuchlý smradlavý pokoj s proleželými matracemi a na chodbě odporný špinavý a smrdutý záchod. No, v tu chvíli lepší než nic . Do 9:30 jsme spali.
Pokoj jsme velmi rádi opustili a následovaly 3 hodiny čekání na mikrobus, kam jsme naložili krosny předem, abychom je nemuseli tahat, a který měl v 1 odpoledne jet přímo do vesnice Sajama ve stejnojmenném národním parku. Fakt hrozná díra ta Patacamaya – asi takové běžné bolivijské neturistické město, kde vše probíhá kolem hlavní prašné silnice. Všude mají to samé, ale nikdy to není to, co si člověk chce zrovna koupit. Probíhají tu i studentské přehlídky s živou hudbou, které chvíli sledujeme, a poté jdeme na internet do jednoho z klasických místních podniků k tomu určených. Internetová místa jsou po celém Peru i Bolívii, mají tu hodně počítačů s připojením, a je to hodně levné. Je klika, když internet jakž takž běží. Místní mladíci sem chodí večer pařit počítačové hry, takže občas jsme se už setkali s tím, že bylo plno. Nikdy ale nebyl problém najít jiné podobné místo.
Dáváme si půl hodiny rezervu a ve 12:30 jdeme k mikrobusu, ten tu ale už nestojí a tím pádem tu nejsou ani naše mochilas (batohy). Jiný řidič nám řekl, že náš busík jel pro benzín a vrátí se, opak byl ale pravdou a mikrobus s batohy nám ujel. Co teď? Jiný dnes do Sajamy už nejede…Naštěstí se řidiči domluvili, zavolali si a my naskočili do mikrobusu, co jel stejným směrem, a dohonili jsme náš bus, tedy ten na nás musel půl hodiny počkat. Fakt klika, že to takhle dopadlo. Od turistů, kterých byl náš mikrobus plný, jsme zjistili, že odjeli asi v půl 1. Nepochopili jsme, že na nás pár minut nepočkali, když o nás evidentně věděli, protože dvě místa byla volná. Takže ponaučení pro příště.
Jedeme asi ještě 2 hodiny po hlavní silnici do Chile, ze které sjíždíme na prašnou cestu do mrtvé vesničky Sajama, kam přijíždíme asi v 15:30 a hned se registrujeme a platíme vstup 30 bol (115 Kč) do NP Sajama. Už po cestě vidíme nejvyšší horu Bolívie – stejnojmenný vulkán Sajama (6542 m), bohužel je ale zahalen v mraku. Jdeme hned do prvního hostalu a ubytováváme se ve dvoulůžáku za 100 bol na noc (370 Kč). Malý pokojíček, ale mají aspoň teplou sprchu (i když dost slabou) a půjčují nám přímotop. Je tu kosa, jsme ve 4200 metrech. Máme ještě dost jídla z Čech, takže si vaříme bramborovou kaši, čaj a kafe.
Další den vyrážíme na túru po okolí. Je mnohem lepší počasí než včera, vymetená obloha, nefouká, a my se po cestě kocháme nádhernými sopkami Pomerane (6282 m) a Parinacota (6342 m) a také stády lam a alpak, které zběsile fotíme. Je jich tu fakt hodně a nejsou moc plaché. Já jsem z nich pokaždé úplně u vytržení, jak malé dítě.
Plán je dojít ke gejzírovému poli a poté k termálním pramenům, kde bychom chtěli přespat ve stanu. Jde se vcelku dobře, žádný náročný terén, obtížné je ale to, že jdeme po sypkém štěrkovém sopečném materiálu, takže se boříme a chůze je náročnější. Na oběd jsme u gejzírového pole, kde to vše vře a bublá jako na Islandu. Smáčím alespoň nohy v teplém potoce.
Poté jdeme po cestě, která se postupně ztrácí, a dost se boříme. Mapu NP Sajama nikde nemají, ani na internetu jsme pořádnou nenašli, k baños termáles (horkým pramenům) tedy pokračujeme podle instinktu (zejména Přémového) a schematické mapky, co jsme si vyfotili v kanceláři při platbě vstupu do parku. Jednou se ptáme v lamí farmě na cestu, Máme štěstí, že v té pustině vůbec někoho potkáváme. Jsme už ale kousek a kolem 4 odpoledne už se koupeme v přírodním horkém bazénku o teplotě 36 až 38 stupňů s výhledem na nejvyšší horu Bolívie. Je to lahoda! Místní ovšem toto místo používají jako vanu. Nemají prostě doma ten luxus – teplou vodu, jako my… Ve vodě jsme více jak hodinu. Vulkán Sajama se halí do černého mraku a počasí se hodně kazí. Nakonec hlavně na můj popud a kvůli mému špatnému tušení, že přijde vánice, jdeme zpět do vesnice do penzionku, je to hodinu a půl cesty pěšky. Takže den byl nakonec dost výživný a zvládli jsme asi 20 km s krosnami.
Ráno jsou hory v tmavých mracích a asi na ně i trochu nasněžilo… Nám končí rychlonávštěva NP Sajama a chceme se přesunout do Chile. Náš ambiciózní plán zní – Sajama – Tambo – překonání hranic a horského průsmyku – město Arica v Chile na pobřeží Tichého oceánu. Cesta je nakonec velice zábavná a zážitková a více o ní v příštím článku!
Předchozí článek: Salar de Uyuni: největší solná pláň světa
Následující článek: Na skok do Chile: cesta plná zážitků do města Arica
fotogalerie z cesty ZDE
Video:
Efka_on_the_move 