Do města Potosí, proslaveného svými stříbrnými doly v hoře Cerro Rico (v překladu bohatá hora), se vydáváme z nedalekého Sucre. Cesta autobusem trvá naštěstí jen 3,5 hodiny, což je na místní poměry opravdu málo… Náš cíl je jasný: vydat se na vlastní kůži prozkoumat útroby této „bohaté hory“, která dnes symbolizuje spíše už jen zašlou slávu kdysi bohatého bolivijského města.

V Potosí je o poznání chladněji, protože jsme opět nad 4000 m. Po cestě v okolí Potosí poprvé pořádně vidíme také bolivijský průmysl – těžbu písku a štěrku z vyschlého koryta řeky. Jinak jsme většinou viděli jen zemědělství.

Potosí je známé těžbou stříbra a dalších minerálů, díky které bylo svého času prý nejbohatším městem na světě. Jak to tak bývá, stříbra ubylo, a Potosí zažilo strmý pád. Zašlou slávu města připomínají koloniální budovy, kostely, mincovna a hlavně doly v kopci Cerro Rico, kde se dodnes v omezené míře těží. Způsob těžby se ale za několik staletí příliš nezměnil a horníci tu pracují v neskutečně nelidských a drsných podmínkách a dýchají škodlivé plyny, takže po 7 až 10 letech práce v dolech musejí kvůli snížené kapacitě plic a nemocem (např. silikóza) skončit.

DSC_0858
Potosí strážené horou Cerro Rico

Návštěva stále fungujících dolů za chodu je jednou z hlavních atrakcí Potosí. Ačkoliv je to prý dosti drsný zážitek a nic pro klaustrofobiky a astmatiky, rozhodli jsme se nenechat si tento zážitek ujít. Zabukovali jsme si na další den ráno prohlídku u cestovní agentury Big Deal Tours, kterou doporučoval Lonely Planet. Velmi příjemný majitel Pedro umí dobře anglicky, vše nám vysvětlil, a tak jsme si za 150 bol/os. (550 Kč) zabukovali exkurzi, která bude trvat 4 – 4,5 hodiny. Na závěr nám ukazuje dvě vtipná trička s nápisy ve stylu „byl jsem v Praze, ale nic si z toho nepamatuji“ a svěřuje nám svůj sen jet pít pivo do Prahy. Výhodou této agentury je, že majitelé sami v dole pracovali a znají prostředí  i horníky jako své boty. Pedro pracoval v dole prý 10 let.

DSC_0746
horníci s pytlíky koky

V Potosí bydlíme v hostelu Eukalyptus, který je velmi pěkný, velký pokoj, super horká sprcha, bohatá snídaně v ceně, fungující Wi-Fi a hlavně topení na pokoji, což se v místním chladnu opravdu hodí. Cena je tomu odpovídající a na naše dosavadní podmínky tedy dost vysoká (200 bol/pokoj, 740 Kč). Trávíme tu nakonec dvě noci, nechce se nám chodit s batohy po městě a shánět něco levnějšího.

Exkurze do místních dolů, které byly budované za koloniálních dob už od roku 1545, je nesmírně zajímavá. Nejprve jedeme na „miner’s market“, kde si horníci kupují výbavu k těžbě a hlavně nezbytné lístky koky. Nedají bez nich ani ránu a nonstop mají plné tváře lístků kvůli energii, eliminaci žaludečních a výškových problémů a také proto, že koka potlačuje pocit hladu. Jsme ve skupině v 7 lidech s 5 staršími Italy. Náš průvodce se jmenuje Wilson a je to fakt borec! Se svou pošpanělštěnou angličtinou hází jeden vtípek za druhým a přitom vše jasně a zaujatě vysvětluje. Aby ne, když od svých 9 let pracoval v dolech a vydržel to celých 20 let! Když by prý přestali jezdit turisté, vrátí se do dolu zpět. Ukazuje nám dynamit, který se v dolech používá a nabádá celou skupinu, abychom koupili dárek pracujícím horníkům, které později pod zemí potkáme – je to při exkurzích běžná praxe. Každý kupuje za 15 bol (55 Kč) 2 litry limonády a pytlík kokových lístků, my přidáváme ještě cigarety, které stály neskutečný 1 bolivián (3,7 Kč)! Také si zase dáváme koku, já jí vyplivávám až snad po 2 hodinách po výstupu z podzemí.

DSC_0785
drsná práce v dole

Následuje vyfasování oblečení, holinek, helem s baterkami a roušek proti škodlivým plynům v dole. Poté návštěva fabriky, kde pomocí těžkých strojů a chemických reakcí oddělují minerály od odpadu. V minulosti se k tomu používala jedovatá rtuť a mnozí při této činnosti zemřeli. V Potosí je hodně těchto fabrik a získává se tu stříbro, zinek, olovo, cín atd. Takto oddělené surové kovy se bez jakékoliv další úpravy a přidané hodnoty vyváží do okolních států. Hotové výrobky pak Bolívie samozřejmě za draho dováží. To je asi úděl všech rozvojových států, že své nerostné bohatství nedokáží kvalifikovaně zpracovat a za levno ho prodají, ačkoliv jak zjišťujeme záhy, těžba představuje opravdovou dřinu a je vykoupena extrémně náročnou lidskou prací v naprosto drsných podmínkách za pár korun odměn. I když horníci jsou placeni lépe, než běžná zaměstnání ve městě, říkáme si, že ty dlouhé šichty pod zemí ve tmě, v nebezpečném prostředí a se škodlivými plyny za to opravu nestojí.

DSC_0797
práce v dole je opravdu drsná

Procházíme důl, vidíme horníky pracovat – krumpáči a lopatami těžit materiál, který poté vozí po úzkých kolejích v těžkých vozících o objemu několika tun. Jsou přátelští, vůbec jim nevadí focení a za dárky jsou velmi vděční. Většinou musíme jít ohnutí v chodbách zpevněných jen eukalyptovým dřevem. Jsou ale i místa, kde se pohybujeme na kolenou v úzkých chodbičkách prostě jen dírou ve skále a klesáme o 40 metrů hlouběji. Ještě, že netrpíme klaustrofobií.

DSC_0829
nejstarší místní horník

Také je tu prašno a zapáchají tu již zmíněné plyny, takže se hůře dýchá. K tomu dostáváme výborný výklad od Wilsona. Jsou tu i posvátná místa a sochy – horníci jsou velmi pověrčiví, pro štěstí často obětují lamy. My na závěr děláme rituál, kdy místní Pacha Mamu (bohyni země, kterou uctívají po celé Bolívii i Peru) prosíme o štěstí pro horníky a sochu a zem poléváme 96%ním alkoholem, který pijí horníci a je levnější než pivo. Pak ho taky s Wilsonem (dost nás hecuje) pijeme a je to síla! Celkově jsme strávili asi 2 hodiny pod zemí, bylo to dost náročné a máme asi dosud nejsilnější zážitek z cesty.

DSC_0837
vozíky na vytěžený materiál

Za celou dobu fungování dolů tu prý zemřelo na 8 milionů lidí, a to zejména za koloniálních časů. To tu pracovali i otroci z Afriky, kteří ale prý špatně snášeli místní prostředí a nadmořskou výšku. V dnešní době tu funguje společné vlastnictví dolů horníky, systém je poměrně složitý. Nyní v dolech prý pracuje kolem 6000 lidí, někdy i děti. Je to sice zakázané, ale Wilson nám potvrdil, že to nikdo nekontroluje. Jsou tu často stávky, při kterých jsou doly zavřené a nelze je navštívit.

DSC_0841
Přežili jsme! Nad vchodem do dolu jsou patrné zbytky krve obětovaných lam..

V Potosí se nám líbí určitě víc než v Sucre. Jsou tu také historické památky, město je živelné, pořád plné lidí a má to tu opravdu atmosféru. Překvapuje nás, že je tu hrozně moc mladých lidí ve středoškolském věku. Vrchol je, když se poslední den ráno vylezeme podívat na střešní vyhlídku našeho hostelu a venku je bílo! Přes noc, kdy jsou tu teploty i pod nulou, napadl sníh. Vše ale poměrně rychle taje. Alespoň je poprvé potvrzeno, že jsme na svatební cestě v místní zimě.

DSC_0869
ranní zasněžené Potosí

Předchozí článek: Ospalé bolivijské koloniální Sucre

Následující článek: Salar de Uyuni: největší solná pláň světa

fotogalerie z cesty ZDE

Video:

 

Reklamy