Vrátili jsme se plni zážitků z třídenního dobrodružství v džungli a hned další den vyrážíme na dva dny do jihoamerické podmáčené pampy. Výlet jsme zařídili prostřednicvím Češky Terezy z Max Adventures, která ale pampu už nenabízí, tak jsme využili služeb jejich spřátelené agentury. Prý se vydáme i na lov anakondy, jsme opravdu zvědaví, co nás čeká!

Ráno v 9:30 jedeme džípem asi 2 hodiny do jiného města, kde nás čeká oběd, a seznamujeme se se třemi Švýcarkami, které budou s námi ve skupině. Pět osob v grupě s průvodcem je v pampě ještě hodně dobré. Je to více turistické, než džungle, spí se v dřevěných budovách u řeky na postelích pod moskytiérou. Je tu dokonce i studená sprcha (v tom vedru jedině dobře) a WC.

DSC_0501

Je to takové safari na lodi, k vidění je hodně zvířat, což asi láká turisty více než dobrodružná a aktivnější džungle. My volíme jen jednu noc a 2 dny, na víc by asi nebyl čas. Také jsme malinko odrazováni v Max Adventures, že je to víc masovka, větší vedro a víc komárů.

DSC_0538
drzá opice nám skočila až do lodi

Je pravda, že většinu času trávíme na lodi, vidíme ale stovky (ano, nekecám) kajmanů a někteří jsou opravdu velcí! Spoustu želv, obrovských ptáků, říční růžové delfíny, legrační malé opičky a i moje vysněné kapybary. Dobře se o nás starají a vaří nám.

DSC_0570
na pár metrů od takového obrovského krokodýla

Večer jedeme masově na lodi sledovat západ slunce nad pampou. Po cestě zpět ve tmě počítáme svítící oči kajmanů nad hladinou, každý na jedné straně lodi, a opravdu jich tu jsou stovky, hlavně mezi ně nespadnout. Ráno zase plujeme (tentokrát už soukromě) na východ slunce – vyráží se v 6 ráno a snídaně je až poté.

DSC_0594
pampa = ptačí ráj

Pampa tady znamená travnatá oblast, která se v zimě v období dešťů promění v jezero a v létě (teď) hodně vysychá. Zkoušíme nad rámec našeho programu chytat piraně na hovězí maso (to je plán třídenních pobytů, ale průvodce nám vychází vstříc). Je jich tu hodně a berou hned, ale jsou rychlé a hůř se tím pádem chytají. Já chytila jen nějakou sardel a Přéma malou piraňu. Slušné zoubky měla, je to zážitek! A to jsme chytali tak 10 minut.

DSC_0633
jupí kapybary!
DSC_0646
Přéma ulovil piraňu

Atrakcí v pampě je hledání anakondy v mokřinách. Není třeba se bát, anakonda je škrtič a jedovaté druhy prý přes den spí. Průvodci musíme věřit, navíc je vybaven nezbytnou mačetou a spoustou zkušeností. Fasujeme gumovky a jdeme na to. Tři hodiny se brodíme ve vedru v bahnité mokřině, místy je hloubka dost velká, až nám skoro teče horem do holinek. Mě je to ale jedno, protože mi od začátku do pravé holiny teče a mám jí těžkou a plnou hnědé vody s bahýnkem. Když se začínáme po neúspěchu vracet k lodi, náhle jedna ze Švýcarek najde malého černého hada. Průvodce potvrzuje nález „baby anakondy“, 40 cm dlouhá a prý tak 5 let stará. Takže nakonec ta námaha za to stála a aspoň malou jsme našli. Obvyklé tu jsou prý 2 – 3 metrové, v minulosti tu byly prý snad i 9 metrů dlouhé (taková s klidem sežere krávu), ale už byly prý staré a chcíply.

DSC_0664
lovíme anakondu

Po obědě se vracíme lodí zpět a pak ještě náročná cesta džípem do Rurre. Loučíme se s Terezou a Ivanou z Maxe, trochu povídáme, opravdu zajímavý osud Češky z Dobříše, co si vzala Indiána z džungle, má s ním 5 letého dost divokého syna a dvě dvouleté krásné dcery. Jedna se jmenuje Eva. Navíc vyvdala další dvě děti. K tomu byznys v podobě cestovky a má o zábavu postaráno. Manžel věčně v džungli, tak jí pomáhá sestra Ivana, která je tu už od ledna. Na děti mluví česky, oni rozumí, ale odpovídají španělsky. Zvažuje, že by v budoucnu mohly studovat v ČR. Tam se ale dostane tak jednou ročně a letos jim to třeba ani nevyjde. Je to fajn pokecat v češtině, Čechy tu totiž skoro žádné nepotkáváme, vládnou tu Francouzi.

DSC_0669
to je ona – naše anakonda

Večer skvělá večeře na doporučení Terezy – ryba v banánovém listu s bramborovou kaší, co chutnala jako ta česká. Další den ráno v 6 už jedeme na místní mini letiště, v 7:30 odlet do La Pazu. Bohužel k ránu byla bouřka a i před odletem je zataženo, krápe a trochu bouří.

DSC_0679
odlétáme zpět do la Pazu

 

Let proudovým letadlem společnosti Amazonas pro asi 60 lidí je ale bez problému. Za 35 minut letu stíháme dostat džus, vidíme hory a jezero Titicaca a po 8 hodině ranní jsme opět ve 4000 m v La Pazu v chladnu a cítíme výšku. Je to zážitek být v La Pazu za 35 minut versus 15 hodin v autobuse cestou do Rurre, perfektní!

Předchozí článek: NP Madidi v Bolívii aneb tři dny v džungli s indiánem

Následující článek: Ospalé bolivijské koloniální Sucre

fotogalerie z cesty ZDE

 

Reklamy