Z bolivijské metropole La Pazu vedou naše další kroky na trek El Choro (čti „čoro“) v národním parku Cotopata, který startuje nedaleko La Pazu. Přéma tento trek hned překřtil na El Chorák. Jedná se o prastarou inckou stezku, která je zajímavá zejména tím, že během krátkého úseku se velmi rychle mění klima i ráz krajiny. My jsme strávili na treku 3 dni a dvě noci ve stanu a ušli jsme dle průvodce asi 57 km.
Micro (minibus) z La Pazu nás po půl hodině cesty vzhůru po asfaltové silnici z roku 2007 vyhodil v nejvyšším bodě této silnice v 4640 metrech. Dříve tudy vedla nejnebezpečnější silnice na světě, tzv. silnice smrti, po níž dnes sjíždějí dolů už jen organizované skupiny cyklistů na horských kolech. Tady jsme se zaregistrovali, a asi v půl 10 ráno vyrazili na trek. Byla pěkná zima, o čemž svědčilo zamrzlé malé jezírko. Slunce ale svítilo. Čekal nás na dlouho jediný výstup – 200 m do sedla do 4885 m. Tím jsme se dostali zatím do nejvyššího bodu líbánek. Snad ho ještě pokoříme. Odsud celý den sestupujeme.
Super zážitek je potkání pasoucích se lam, které nejsou příliš plaché a můžeme se k nim přiblížit na cca 3-4 metry. Fotíme je, jak diví! Lamy jsou fakt vtipná zvířata. Vede zde udržovaná dlážděná stezka a my za ní platíme poplatek 20 bol/os. Krajina se pozoruhodně rychle mění, je stále více tepleji, brzy potkáváme první stromy a poté už bujnou vegetaci džungle. Den končíme po 6,5 hodinách putování včetně přestávek.
Spíme ve 2900 m ve vesničce u řeky a děláme kšeft oběma jejím obyvatelkám – u jedné kupujeme láhev piva Paceña za 25 bol a u druhé platíme 10 bol/os. za kempink. Má tu krásné malé koťátko, se kterým si hraji, a dostává i kousek párku na přilepšenou. Je to tady – první turecký záchod! Využívám ho a není tak špatný. Nekempujeme tu sami, je tu ještě nějaká rodinka a tři Francouzky s průvodci. To je dost málo na to, jak je trek skvěle umístěný a dostupný z La Pazu. Objevují se komáři a bez repelentu by to nešlo.
Další den putujeme regulérní džunglí a není již úplně pravda, že by se v rámci treku pouze klesalo, jak tvrdí průvodce. Naopak – jsme překvapeni, kolik toho musíme nastoupat. Je opravdu vedro a jsme úplně zpocení. Je to trénink na další plánovaný výlet do amazonského pralesa. Cestou potkáváme banánovníky obsypané banány, stromy s pomeranči, citrony i rostoucí ananas.
Den je opravdu dlouhý a náš cíl je dosažen až po 8,5 hodinách na cestě. Jsme ale odměněni krásným místem ke stanování v tropickém sadu. Koupeme se v osadě pod hadicí a jsme rádi, že jsme smyli pot z těl. Propocená trička do rána ne a ne uschnout. K večeři je „brkaše“ s místním párkem restovaným na cibulce a čaj s přisypanými lístky koky – zachutnal nám. Usínáme za zvuků džungle ve výšce asi 2000 m.
Další den je dosud úplně prvním dnem, kdy ráno nesvítí slunce. Vůbec to ale nevadí, i tak je teplo a docela dusno. Jdeme už jen 3 hodiny do vesnice Chairo a pak i kousek za ní do další osady, odkud chytáme mikrobus do městečka Coroico za 15 bol/os. (60 Kč). Cesta je místy tak prašná, že není ani vidět na cestu. Zde obědváme dobré a levné menu o 3 chodech (zeleninová polévka, hlavní jídlo – pstruh a zvláštní placka s volským okem a pečený banán). Banán chutná zvláštně a vůbec ne jako banán, žádná sláva. Na cestu do La Pazu kupujeme popcorn za 5 bol (20 Kč) a za další 2 bol (8 Kč) 5 velkých a výborných banánů na trhu.
Cesta mikrobusem do La Pazu je dlouhá tři hodiny, sedíme vpředu vedle řidiče a sledujeme, jak se na jedničku nebo dvojku šplhá po zakroucené silnici nahoru. V 17:00 přijíždíme do La Pazu. Hned na další den jsme si koupili lístky na autobus do Amazonie do města Rurrenabaque, kterému se neřekne jinak než Rurre (14 hodin cesty, středně sklápěcí sedadlo za 80 bol/os. = 320 Kč). Odjezd ve 12:30 a příjezd další den v 6-7 ráno, takže to asi neumí někdo počítat, když tvrdí 14 hodin cesty a nejspíš to bude o dost více…
V prádelně vedle hostelu nám naštěstí jsou schopni ještě večer za dvě a půl hodiny vyprat 5 kg prádla (samozřejmě s přirážkou), zítra je prý zavřeno a nejen tady. V La Pazu se to totiž nějak hodně veselí. Potkáváme davy v krojích a maskách v průvodu na hlavní třídě za doprovodu hlasité živé hudby. Ostatní to z tribun sledují a baví se, pouliční občerstvení všude, kam se podíváš. Tak tu slávu chvíli sledujeme, další nezapomenutelný zážitek! Večeře v místním bistru s kuřaty a poté na pokoji ochutnáváme poprvé místní bílé víno Aranjuez Terruño (láhev za 25bol = necelých 100 Kč) a opět výborné a dosti pitelné!
Předchozí článek: Překvapení jménem La Paz
Následující článek: Zážitkový přesun z La Pazu do amazonské džungle
fotogalerie z cesty ZDE
Efka_on_the_move 