Nepálské výročí 1. část: Z Prahy až do Lukly

Když jsem v roce 2010 měla možnost podívat se poprvé do Nepálu, věděla jsem, že těch 15 dní, které jsme tu pobyli a na které jsme měli vízum, není rozhodně posledních! Absolvovali jsme tehdy přejezd z indického Darjeelingu a strávili jsme skoro 24 hodin v mikrobuse, než jsme se dostali do hlavního města Káthmándú, a pak pokračovali ještě dál. Vydali jsme se do oblasti Annapuren a nachodili několik desítek kilometrů v Himalájích, abychom se stejnou cestou ve třetině plánového okružního treku kvůli nedostatku času otočili a vrátili se stejnou cestou zpět. Kolemjdoucí mířící nahoru do nejvyššího bodu, sedla Thorung La (5416 m), nás míjeli a nevěřícně kroutili hlavou. V lepším případě si mysleli, že jsme šli celý okruh v opačném směru, což je technicky nemožné a snad to ani není v lidských silách. Některé zvídavce jsme v tom ale škodolibě nechali, jiným jsme bohužel potupně přiznali, že nemáme čas, musíme se vrátit a ochuzujeme se o jeden z nejkrásnějších treků světa. Za těch pár dní jsme totiž neměli ani zdaleka možnost vidět a poznat to, o čem celý ten trek je, tedy výhledy na zasněžené Annapurny. Musím se vrátit, honilo se mi tehdy hlavou. A hned za dva roky jsem byla zpátky a s partou kamarádů jsme zdolali okruh kolem Annapuren celý, navíc ještě s krásnou odbočkou k jezeru Tilicho. A Nepál mi ještě více přirostl k srdci. V tomto článku chci ale zavzpomínat na mou prozatím poslední návštěvu Nepálu, která byla téměř přesně před rokem, a to na přelomu března a dubna 2015.

Vyrážíme do Nepálu

Vidět Everest a zemřít! Ano, před rokem se to stalo téměř realitou (myslím teď hlavně tu smrt). Everest trek je spolu s již zmíněným trekem kolem Annapurem nejpopulárnější nepálský trek, kam se vydávají turisté všech věkových i výkonnostních kategorií, cíl je jasný – vidět na vlastní oči majestátný Mount Everest. Nejinak tomu samozřejmě bylo i u mě, respektive u naší výletní skupiny ve složení já jako jediná žena, Přemek, Filip a Mástr. Myslela jsem si, že je to ideální skvadra, co by se nám asi tak mohlo přihodit, když jedu se samými zdatnými a silnými muži? Kdyby se něco stalo mně, s nimi bych si byla stoprocentně jistá, že mě zachrání. Bohužel jsme se v průběhu celého výletu potýkali se všemožnými, ať už méně, či více závažnými komplikacemi. Ta největší pro nás přišla skoro až na konci pobytu, ale potom přišla ještě jedna, která byla zkázou pro celý Nepál. Nechci být přehnaně negativní, ale myslím, že stojí za to, abych se nejen za všemi našimi problémy, ale i nezapomenutelnými momenty, po roce ohlédla. Dnes už je to vlastně legrace. Alespoň také poukážu na stinné stránky cestování, které ale k takové jeho formě, kterou my provozujeme, neodmyslitelně patří. Říká se,  „jaký si to uděláš, takový to máš“. Je to pravda a já si nechci stěžovat, ani nikoho odrazovat, ale konstatovat a potvrdit, že to vždycky není takový med, jak to poté vyznívá z fotek na Facebooku. „Všechno špatný k něčemu dobrý“, další známé pořekadlo, které se potvrdilo.

Z Prahy přes Dubaj

První nečekaná komplikace nás zastihla už na letišti v Praze. Já s Přémou jsme skoro ani neodletěli do Dubaje, kde jsme měli stopover přes noc. Letecká společnost Fyl Dubai chtěla při odbavování zavazadel vidět platební kartu, kterou se letenky platily. Byla to Přémova karta, které ale již vypršela platnost, a tak skončila rozstříhaná na kousky v koši. Toho času se tedy nacházela na nějaké skládce neznámo kde. Nepomohlo nic, ani fakt, že jsme ve dvou dali dohromady čtyři jiné platební karty, žádná nebyla ta správná (stará a vyhozená). Mezitím, co jsme šli na jinou přepážku celou věc řešit, přijel Filipův táta a dovezl mu jeho doma zapomenutou platební kartu. Mástr byl jediný v klidu, protože nosí svou mastercard vždy při sobě. My jsme se mezitím dohadovali na přepážce, co dál, a výsledek byl, že pokud nám na centrále Fly Dubai povolí koupit si naše místa znovu, můžeme letět. Času do zavření checkinu ale už moc nezbývalo a týpek za přepážkou, který byl čirou náhodou Přémův známý z tábora, se ne a ne do Fly Dubai dovolat. Bezradnost, měla jsem pocit, že to vše hrozně trvá a zároveň, že čas do zavření checkinu strašně letí a došlo i na slzy, to když jsem si představila, že nikam neletíme a jedeme domů. Naštěstí se nakonec podařilo dovolat a vše domluvit a my museli za svá místa v letadle znovu zaplatit. Bylo štěstí, že jsme měli na jedné z našich čtyř platebních karet dostatek peněz (došlo ještě na přeposílání peněz mezi účty) a dostali jsme potvrzení, na základě kterého nám později vrátili jednu platbu za letenky zpět. S uzavřením checkinu se čekalo jen na nás a naše batohy, ale klaplo to. Byly to nervy, ale studené pivko v gatu to spravilo.

Další nepříjemnost se stala v Dubaji na letišti. Strávili jsme tu spaním na zemi a železných sedátkách celou noc, byli jsme tedy trochu nevrlí a unavení. Naše letadlo do Káthmándú mělo navíc zpoždění, to nás trochu naštvalo, ale uvědomovali jsme si, že v případě nízkonákladových společností nejde o nic neobvyklého. Horší byl fakt, že aby nevypadalo špatně, že nás tak dlouho nechávají v terminálu čekat a my měli pocit, že už brzy poletíme, odvezli nás v autobuse přímo na letištní plochu, kde jsme trčeli asi hodinu namačkaní s ostatními rozladěnými spolucestujícími v děsném dubajském vedru a v zápachu kerosinu. Jaká by to byla balada v klimatizovaném terminálu, odsud nebylo úniku. Štěstí, že ani jeden z nás netrpí klaustrofobií. Bohužel se mi ale z vedra, nedostatku vzduchu a kerosinového zápachu udělalo několikrát hodně šoufl a bylo štěstí, že jsem to nejhorší dokázala zadržet. Let byl vcelku poklidný, zajímavé to začalo být až v Nepálu, lépe řečno nad Nepálem, kdy jsme kvůli hustému letovému provozu nad Káthmádú přistáli asi snad na desátý pokus. Mezitím jsme si vesele obkroužili několik koleček ve vzduchu kolem několika slušných bouřek, byl to adrenalin, a to nás ještě čekal let do Lukly!

Česká letadla v Nepálu

Do Káthmándú jsme dorazili sice s notným zpožděním, ale ne tak pozdě, abychom nestihli pořádné curry k večeři a pivo Everest. Začali jsme si užívat pohodičky v chaotickém městě, někteří se vyrovnávali s kulturním šokem, vyřídili jsme si potřebné dokumenty na trek, koupili letenky do Lukly, aby mohl začít další strastiplný boj s odletem právě tam. Nadešel den odletu na trek kolem Everestu, jsme natěšení, mapy nakoupené, jednotlivé dny zhruba naplánované, krosny překypují nově nakoupenou péřovou výbavou. Bereme si brzy ráno taxi na letiště, je to tu tlačenka, obzvlášť u našeho dopravce Goma Air, který má přepážku v rohu haly. Když se konečně naučíme mít ostré lokty, nikoho před sebe nepouštět a jsme na řadě, milá Nepálka nám po zvážení batohů a zapsání našich osobních údajů s úsměvem předává palubní lístky s tím, že společnost Goma Air vlastní dvě nová česká letadla. To nás uklidňuje – nová a česká, zapomněla ale říct, že jediná. Goma Air tou dobou disponovala pouze dvěma letadly kunovické provenience.

Proklatá Lukla

Je namístě uvést, že letiště v Lukle je klasifikováno jako jedno z nejnebezpečnějších letišť světa. Leží na úpatí vysokého Himaláje ve výšce 2800 metrů na útesu s plochou, kam se tak akorát vejde extrémně krátká ranvej, která má navíc dvanáctistupňový sklon a je na jedné straně vymezená příkrým srázem a na druhé skalnatou bariérou. K tomu si přidejte extrémně proměnlivé počasí a myslím, že se sem nikdy nebudete chtít vydat. V minulosti se zejména při přistání v Lukle stal nespočet leteckých neštěstí, jejichž oběťmi byli často turisté.

Letiště v Lukle založil sám Edmund Hillary, tedy první pokořitel Everestu z roku 1953, proto nese název Tenzing-Hillary Airport. Není bez zajímavosti, že Hillaryho žena a dcera zemřely při letecké havárii blízko letiště Káthmándú, která se stala krátce po vzletu. Letěly tehdy do vesnice Phaphlu za Hillarym, který tam pomáhal stavět nemocnici.

Kvůli vážným nehodám, které byly často způsobeny tím, že povolení k letu bylo udělováno i za špatných klimatických podmínek, se v dnešní době již striktně dodržují pravidla, a jakmile se viditelnost v Lukle zhorší, nebo se zvedne vítr nad povolenou úroveň, jsou lety rušeny. To se stává bohužel velmi často, v horách se počasí mění každou minutu, navíc pro Luklu je typické, že se mrak z okolních kopců s železnou pravidelností sesouvá na letiště, a to v lepším případě až kolem poledne, takže od rána bývá nemalé množství letů odbaveno, později se kvůli mraku však letiště nekompromisně zavírá. Výjimečně se do Lukly dostanete i v průběhu pozdního odpoledne, to sami sebe můžete nazývat dítětem štěstěny.

Letiště v Káthmándú – náš druhý domov

Člověk tak nějak počítá s tím, že do Lukly nemusí s jistotou odletět tzv. na první dobrou. Když už ale absolvuje tři pokusy (počítám i ten pokus, kdy jsme let z důvodu nepříznivé předpovědi počasí raději rovnou přeložili na další den), při kterých vždy musí časně ráno na letiště, pokaždé se dohaduje s taxikáři o ceně, mačká se znovu v davu na vydání palubní vstupenky, den co den vidí obličej té samé Nepálky, která s klidným výrazem pořád dokola tvrdí, že doufají, že dnes už odletí více letů, sedí s těmi samými otrávenými trekuchtivými turisty v nudné malé nevybavené čekací hale káthmándského letiště, kde to vypadá hůř než na vlakovém nádraží v Kolíně, už to tam zná jako své boty, protože je tu jeden stánek se suvenýry a druhý s občerstvením nevalné kvality, v tu chvíli už i otrlý jedinec začíná  propadat panice a touze teleportovat se do hor, nebo spíše letět za každou cenu klidně i za špatného počasí. První den jsme byli kýženému odletu nejblíž, to už nás autobus odvezl na letištní plochu, viděli jsme naše letadlo připravené ke startu, ale pak nás odvezli zpátky do haly, jelikož se v Lukle zhoršily podmínky. Po dalších asi dvou hodinách v naději na letišti jsme se dozvěděli, že dnes se už létat nebude, a jedeme zpět na hotel. Ihned spěcháme za „naším týpkem“ Pramodem Khanalem, přes jehož cestovku jsme si let objednali, je nesmírně ochotný a snaží se udělat vše, co je v jeho silách, aby nám zajistil co nejdřívější let na zítra, a daří se mu to. Další den čekáním na letišti trávíme jen asi čtyři hodiny a je jasno, že dnes nikdo neodletí. A zase za Pramodem a celý proces opakovat dokola.

Jsme sice naštvaní a už i velice rezignovaní, náš plán prodloužit trek i do vedlejšího údolí tím pádem ztroskotal, na to už jsme ztratili moc dní čekáním, ale pro místní je tato situace obvyklá a nic je na tom nepřekvapuje. Úplně nejhoší je obava z toho, že je teď v Káthmandú tak strašně moc turistů, kteří chtějí do Lukly, že budou lety na příští dny beznadějně vyprodané. Naštěstí Pramod to vždy nějak dokáže zařídit a bukuje nám nakonec jeden z prvních brzkých ranních letů. Nejsme na tom ale ještě tak špatně jako ti, kteří po celém treku čekají v Lukle a chtějí se dostat zpět, aby mohli pokračovat do svých vlastí. Slyšeli jsme spoustu historek o tom, že byla Lukla kvůli neodlétajícím letadlům tak ochromená a narvaná k prasknutí, že už tam nebylo možné sehnat ubytování ani jídlo. V našem případě se jedná do jisté míry o smůlu, protože většinou alespoň nějaká letadla odlétla a vrátila se plná zpět, ale my byli vždy až ti další na řadě. Zase jsme se díky nekonečným čekáním na letišti naučili zabavit se se vším, co máme po ruce, nejzábavnější bylo hrát černého petra s našimi pasovými fotografiemi, černý petr byla bohužel vždy moje fotka. Také jsme zjistili, že na střešní vyhlídce letiště žijí velké rodiny opic a sledovat, jak se houpou na zamotaných elektrických kabelech, a v pozadí přistávají boeingy, také není špatné, vše z toho ale časem omrzí.

„Panebože my snad odletíme!“

Na další den máme tedy  zabukovaný asi druhý ranní let a k našemu překvapení se asi poletí! Nechceme tomu věřit! Je to tak a my vzlétáme nad Káthmándú. Kupodivu je let dosti poklidný, na začátku od stewardky dostáváme bonbony a smotky vaty do uší, viditelnost dobrá, okolní kopce jsou v ranním sluníčku úchvatné, a ni to moc nehoupe. Trochu mě po cestě zneklidnil pohled na ranvej, která z dálky vypadá jako uzoučká čárka na skále, a ani na to navazující představa, že piloti se tam teď musí s tím malým letadýkem s dvaceti cestujícími na palubě trefit. A dávají to, šikulové! Trvalo to celé asi 35 minut a my jsme rázem v horách a začínáme obdivovat lukelské letiště z druhé strany. Panuje tu čilý ruch (ranní špička) a letadýlka různých společností létají tam a zase zpátky, aby se co nejvíce lidí dostalo z či do Káthmándú. Je brzy ráno a chladno. Zahříváme se u horkého čaje a snídaně v lodži s výhledem na ranvej a poté zahajujeme pochod vstříc Vysokému Himaláji a Mount Everestu.

Pokračování: Nepálské výročí 2. část: Z Lukly až pod Everest

Kompletní fotogalerii najdete ZDE.

Video k článku:

Tento článek byl zaměřen na naše konkrétní zážitky z Everest treku. Pokud se chystáte do Nepálu a zajímají vás jakékoliv bližší informace o tomto treku nebo o treku kolem Annapuren, neváhejte mě kontaktovat. Pravděpodobně se zde v budoucnu objeví faktografické články k trekům samotným.